Svět viděný mýma očima...

Protiklady

2012-01-28T22:07:00.003+01:00

Téma protiklady... jak jednoduché téma, ale asi jen zdánlivě...

Napadaly mě samý abstraktní - "život - smrt", "oheň - voda", "láska - nenávist", "radost - smutek", "smích - pláč", "dobro - zlo"...
To ale nejde jen tak lehce nafotit...

Pak mě náhle napadlo "lehký - těžký" a hned zároveň s tím starý dětský vtip - Co je těžší, kilo peří, nebo kilo železa? :-)))

A hned jsem v duchu uviděla kompozici i rekvizity, se kterýma chci fotit.

Teď jen sehnat závaží (půjčila hodná sousedka), přemluvit muže, aby mi šel najít pírka (chudák, večer, potmě jen s baterkou musel nahoru na střechu), naaranžovat, cvaknout... a úkol pro tento týden splněn :-)))

Moc se mi líbilo, co mi jedna ze spolufotících k fotce napsala:
"S peříčkama pěkná kombinace, evokujou ve mě nějaké pelichavé andělíčky, co lítali kolem, když jsi fotila."

Bruslení

2012-01-22T17:22:00.000+01:00

Nedělní ráno... chystám se péct muffinky, abych měla něco do Projektu 52 :-)), chystám se trošku poklízet, žehlit, prostě něco dělat, protože jsem byla včera zase v práci a už třetí víkend pořádně nic nestíhám.

Jenže všechno nakonec bude jinak...

Volala Katka, jestli nechci s ní a Davídkem jít bruslit. No chci, jasně že chci, takže rychle muffinky do trouby, rychle pak z trouby, vyklopit, strčit do košíčků, oblíct se, nachystat, vzít foťák a jedu.

Máme sraz kousek od kluziště, já jsem si brusle nebrala, protože v kombinaci s foťákem... hmm, to by asi nedopadlo.

David si nasadil brusle, mamča taky a statečně vjeli na led...

Pravdou je, že Davídek stojí na bruslích podruhé v životě, byl sice hodně často v poloze klečmo, ležmo a tak, ale už mu to pomalu začíná jít...

Hlavní je stejně ta radost a že vůbec je nějaký led v tuhle divnou zimu...

Zase jeden pád... Ale zvedne se a zkouší dál...

Po bruslení jsme si zašli na kafíčko a palačinky a pak k nám, nachystat muffinky do Projektu - téma bylo "Písmena abecedy"

Super neděle... škoda, že ten čas tak letí...

Projekt 52

2012-01-19T19:01:00.001+01:00

Protože jsem vážně čím dál víc (jestli se to ještě vůbec dá) posedlá focením, hrozně se mi zalíbila myšlenka "Projekt 52".

citace: "Jedná sa o veľmi jednoduchú vec - obdobu projektu 365 (každý deň jedna fotka), ktorý je možno niekomu známy, ale ako názov napovedá, vo FOTOPROJEKTE 52 ide o "heslo" každý týždeň jedna fotka.
Na rozdiel od 365ky, kde sa žiadna téma nevyhlasuje, pri 52jke sa zvyčajne sa vyhlási jedna-dve témy, dosť široké a voľné a raz za týždeň sa fotka zverejní a ukáže ostatným - kedy, to je na vás! Ale malo by to byť uvoľnené, žiadny tlak, termíny a podobne, takže kľudne aj bez témy, alebo nemusí byť dodržaná. A taktiež ak sa sem tam jeden týždeň vynechá, žiadne výčitky - ide len o tú chuť fotiť.
Kto vydrží, na konci projektu by mal každý mať album (cca) 52 záberov zo svojho roka 2012 a samozrejme aj dôkaz, ako fotil na začiatku a ako na konci a aký bol jeho rok 2012 v "kocke" - resp. v obdĺžniku fotografie."

Jedu už 3. týden, založila jsem si na to speciální blog, nazvaný velmi originálně "Projekt 52" :-)))

Pro tento týden je vyhlášené téma OKO. Protože nás v projektu jede už asi 50, je velmi těžký vymyslet a pojmout téma nějak jinak, než ostatní. Taky je asi dobrý si přispíšit a nafotit to co nejdřív po vyhlášení, což bývá v sobotu, protože pak se stane, jako mně tento týden, že mi spoustu nápadů vyfoukne někdo jiný.

Takže před malou chvilkou jsem svoje oko pojala takto:

Přiznám se, že mě ale nechytla jen ta myšlenka, jen ten nápad, zkusit vymýšlet a kreativně fotit na dané téma, ale bez mučení se přiznám, že mě chytily i ceny, které Monika přislíbila na konci roku :-)))

Mezi všemi ostatními mě láká hlavně tato cena ... krom toho to budú nejaké knihy o fotení od Bryana Petersona s jeho podpisom a ako hlavná cena dvojmesačný online fotokurz v Škole Perfektní Fotografie.

Rozpeky

2012-01-15T18:09:00.000+01:00

Už nezbylo žádné cukroví od vánoc a když jsem dneska viděla prosebný oči mýho muže... tak jsem nasypala do pekárny na kynuté těsto a pustila se do buchet :-)

Jsou vynikající, uvnitř je švestka, posypaná mákem s cukrem a politá kapkou másla.

Lukášek

2012-01-11T22:03:00.000+01:00

V říjnu se narodil mé neteři Veronice chlapeček a dneska jsem ho byla fotit. Je to roztomilé dítě, má 3 měsíce a už drží krásně hlavičku.

Doufám, že za nějaký měsíc si ho zase budu moct nafotit.

PF 2012

2011-12-31T08:41:00.001+01:00

Skvělý start v lednu,
lásku v únoru,
harmonii v březnu,
žádné starosti v dubnu,
legraci v květnu,
štěstí od června do listopadu
a radost v prosinci.

Přeju všem skvělý rok 2012!!!

Ať se vám splní, co si nejvíc přejete!!!

A co si přeju já?

Já si přeju pro své děti, sebe a nejbližší hlavně zdraví a lásku.

Taky si přeju, aby nám každý den přinesl něco hezkého, abychom se dokázali těšit i z maličkostí, abychom zvládali vše, co je potřeba.

A ještě si přeju,

aby naše děti v březnu přiletěli v pořádku už napořád domů,

aby si našli dobrou práci,

aby Kačka měla pořád víc spokojených klientek,

aby Danečka netrápily už žádné nemoci,

aby Davídek v září úspěšně zahájil vstup do školy.

A co si přeju pro sebe?

.......................................

Nebudu to raději psát, je to moje tajný přání, tak abych to nezakřikla :-)

Takže po půlnoci všichni PRAVOU!!!

Krásné vánoce

2011-12-23T19:05:00.002+01:00

Předvánoční pohoda...

2011-12-11T18:07:00.001+01:00

Tak už tady máme 3. adventní neděli...

Dopoledne jsem pekla cukroví, už mám hotových 9 druhů a ještě 4 druhy nepečeného cukroví mě čekají.

Odpoledne tu byly děti, kluci si konečně odvezli Mikulášskou nadílku a teď jsme si sedli, zapálili 3. svíčku na adventním věnci, udělali si k tomu skvělé mojito a jen tak jsme si povídali o životě...
Vzpomínali jsme taky na děti, které jsou daleko, ale snad už možná příští vánoce budeme všichni pohromadě...

Taky jsem vzpomínala na svou milovanou babičku, která odešla před rokem, předevčírem by oslavila 91. narozeniny...

Čas strašně letí, události střídají události, člověk se musí na chvilku zastavit a srovnat si myšlenky...

Vánoce budou už za 12 dnů. Škoda, že počasí je jako na jaře, není vůbec sníh, je i docela nezvykle teplo, ach jo, loni touto dobou to vypadalo trošku jinak.

Svícen II.

2011-12-04T14:22:00.000+01:00

Tak mám hotovou vánoční výzdobu ve všech místnostech :-) Dnes jsem konečně udělala i svícen do ložnice...

Ještě mě čeká pečení, za chvilku se pustím do vanilkových rohlíčků, těsto odpočívá od večera v lednici, tak už se na to těším :-)

Večerní město

2011-12-03T22:03:00.000+01:00

V podvečer jsme se vypravili do města, které je celé krásně vánočně ozdobeno, památky nasvíceny, musela jsem si to prostě vyfotit.
Zašli jsme na všechny vánoční trhy, které tu máme, na Moravském náměstí je krásně osvětlený ruský kolo, na nám. Svobody vánoční strom a na Zelňáku je vesnička jak z Ladových obrázků...
Zašli jsme i do podzemí, které je letos nově otevřeno, jsou tam taky stánky s vánočníma drobnostma, dostala jsem krásnou aromalamu s pomerančovým olejíčkem a potpouri, vonících po skořici a mandarinkách.
Prošli jsme se, poslechli muzikanty na pódiu, hrající krásný vánoční melodie, dali si horkou voňavou medovinku a čerstvé jahody na špejli, máčené v belgické čokoládě :-) Byl to nádherný večer...

Svícen

2011-11-28T16:45:00.002+01:00

Včera jsme zajeli do jednoho krásného zahradnictví, kde mají neuvěřitelný výběr vánočních dekorací, ve všech možných barvách, krásnou výzdobu a spoustu výrobků pro inspiraci.

Večer jsem se pustila do výroby několika svícnů v různých barvách a ladění
tady jeden na stůl do obýváku.
Taky jsem vyrobila ještě jeden malinký a další skořicové barvy do kuchyně, dnes se ještě chci poohlédnout po fialkových drobnůstkách na svícen do ložnice.

První adventní neděle

2011-11-27T18:22:00.001+01:00

Neskutečně ten rok utekl... zdá se to jen mně, nebo všem? Opět tu máme první adventní neděli.
Věnec jsem si vyrobila už ve čtvrtek a do dneška čekal v chladnu na balkoně na svoji chvíli,
kdy jsem zapálila první svíčku.

Zamýšlela jsem se nad tímto časem... Wikipedie říká, že advent je začátek liturgického roku a je přípravou na vánoce. V teologickém smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním – slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci času.

Jenže mně se poslední dobou zdá, že se všechno očekávání a klid vytrácí, opravdu předvánoční čas je jen honbou za dárky a jídlem? Všude kolem mě to tak vypadá... Asi člověk musí trošku zestárnout :-), aby začal tenhle čas vnímat trošku jinak.

Zkuste to taky... sednout si s někým, kdo je vám blízký, uvařit si voňavý čaj třeba s troškou rumu na zavonění, zapálit první svíčku na adventním věnci

a jen tak si tiše sedět a povídat. Je to totiž nádhera...

Perníčky

2011-11-26T18:18:00.002+01:00

Ráno jsem hned po probuzení uslyšela 2 tenké hlásky: "Babičkooo, budeme už teda péct ty perníčky?" :-)))

No jasně že budeme, ale až se oblečete, vyčistíte zoubky a nasnídáte se. Nemohli se dočkat, nemohli dospat...

Tak jsme rychle nachystali těsto, který přes noc odpočívalo v chladnu, připravili plechy a hlavně hromadu formiček, vyhrnuli rukávky a první letošní vánoční pečení mohlo začít.

Bavilo nás to, sice to trvalo dvakrát tak dlouho, než kdybych to dělala sama, ale za ty rozzářený očička a nadšený úsměvy to stálo. Povedly se nám krásně, nic jsme nespálili, bříška zalepený těstem, který pořád uždibovali, ale bylo to super.

Po obědě jsme se vydali ještě jednou na vánoční trh do města, protože včera večer jsme si to tam ani nemohli pořádně prohlídnout a užít si to.

Nejprve jsme prošli malinký trh na Moravském náměstí

pak jsme prošli až na náměstí, kde je hlavní vánoční trh, stojí tam velký stromeček,

je tam vyřezávaný betlém a taky ohrada s živými ovečkami

Prohlídli jsme si chaloupky s vánočním zbožím, všude voněl punč a medovina, klobásky a perníky, trdelníky a kukuřice...

Neodolali jsme a 2 medovinky a 2 dětské vánoční punče si museli dát :-)

Pak jsme pokračovali ještě na Zelňák, kde je vánoční trh ve stylu Josefa Lady, nádherně ozdobené chaloupky, stylově oblečení trhovci. Tam jsme si dali horký, čerstvě upečený, voňavý oříškový trdelník a vymrzlí šli domů.

Doma jsme ušlehali sníh a zdobili jsme perníčky. No... spíš teda já, protože klukům to moc nešlo, ale koukali se a moc se jim to líbilo.

Pravdou je, že mi jich moc nezbylo, protože se mohutně ochutnávalo, nazdobené, nenazobené, ale o tom to asi je.

Vánoční výzdoba

2011-11-25T22:52:00.001+01:00

Zase je před námi víkend... odpoledne přijeli kluci i s rodičema a šli jsme společně na rozsvěcování stromečku.

Letos je opravdu krásný, určitě ho ještě nafotím, ale na to potřebuju klid a prostor. A ten tam opravdu chyběl :-) Byla tam hlava na hlavě, všichni si chtěli odpočítat 3..., 2..., 1... stromečku, rozsviť se :-)

Klukům se to moc líbilo, pak jsme se rozloučili s mámou i tátou, zamávali jim, ti nasedli do auta a odfrčeli domů a my i s klukama jsme šli k nám, protože na zítra chystáme velké pečení vánočních perníčků :-)

Vyrobili jsme večer jen malou vánoční výzdobu

a šli spát, aby jsme mohli ráno hned zapnout troubu a provonět celý byt.

Těšíme se na to všichni, hlavně teda děti :-)

Mrazík na ledě

2011-11-19T23:00:00.004+01:00

V poledne přijeli kluci, po obědě jsme šli sami tři do města, prohlídli si už připravený vánoční strom a chaloupky na náměstí, pokoukali vánočně vyzdobené výlohy, koupili čepici a rukavice, sami si je vybrali :-) a večer jsme vyrazili i s dědou na muzikál na ledě.

Bylo to skvělý, oba koukali s otevřenou pusou, no a nám se to taky moc líbilo.

V pátek zase přijedou, tentokrát na celý víkend a pustíme se do pečení vánočních perníčků, to budou zážitky :-)

Hubert, kachnička a Jean Michel Jarre :-)

2011-11-12T23:32:00.000+01:00

Sobota nabitá událostma :-) Dopoledne jsme vyjeli směr děti, protože jsme dostali úžasné pozvání na svatomartinský oběd - drůbeží polévka s masem a nudlemi, kachnička na medu se zelím a knedlíky :-)

Bylo to vynikající, Kači, fakt jsme si pochutnali.

Po obědě jsme vyrazili i s klukama

do zámeckého parku, kde se konaly svatomartinské oslavy

bubenická show
a Hubertova jízda
Klukům se to moc líbilo, ale samozřejmě i nám všem. Taky tam byl sokolník, který předváděl šou se svýma svěřencema :-)
Krásně jsme všichni vymrzli, protože teplo fakt nebylo, tak jsme na zpáteční cestě zaskočili do cukrárny pro čerstvé zákusky a honem domů, do vyhřáté kuchyně na kafe a čaj.

Domů jsme jeli až za tmy, zatímco mladí se chystali ještě jednou ven. Kluci si připravili svoje lampiony a šli na náměstí, kde se konal průvod.

My jsme bohužel spěchali, protože jsme měli už dlouho zakoupený lístky na koncert. Jean Michel Jarre překvapil i mě, byť zrovna tenhle druh hudby až tak nemusím, ale držela jsem basu se svým drahým :-)

Třiašedesátiletý francouzský hudebník a instrumentalista předvedl úžasnou show je neuvěřitelně vitální, 2 hodiny se na pódiu nezastavil, česky pozdravil diváky a neustále se snažil o kontakt s publikem, prostě jedním slovem zážitek. Zahrál i na svoji proslavenou laserovou harfu, byla tam spousta dalších světelných i zvukových efektů, no užili jsme si to.

Krása podzimu

2011-10-23T17:32:00.004+02:00

Podzim má něco do sebe :-) Ne třeba ty plískanice, mlhy a zimu, ale barvy, klid a ticho v přírodě... to se snad dá vidět a prožívat jen na podzim.
Včera byl nádherný, slunný den, sice chladno, ale jinak paráda. Jenže to jsem byla v práci a odpoledne jsme shopovali :-) Nejprve nějaké zásoby do spíže a taky se blíží vánoční pečení, což bylo v Globusu vidět na každém kroku :-), pak jsme courali po obchodech s oblečením, protože zima se nezadržitelně blíží a ve svetru chodit nemůžu.

Takže jsme se nedostali ven s foťákem a proto jsem musela domácí úkol do fotoškoly fotit až dnes, kdy už nebylo až tak výstavní počasí.

Musela jsem použít všechen svůj šarm :-))), abych ukecala jednoho sympaťáka, aby mi stál modelem a já mohla potrénovat "pravidlo třetin", neboli tzv. "zlatý řez".

Doufám, že to mám správně a děkuji tímto ochotnému "modelovi" za doprovod, za pózování, a za trpělivost, se kterou čekal, až si vždy vše nastavím :-)))

Taky trochu mrzl, protože teplo opravdu nebylo, na teploměru byly 2 stupně nad nulou. Ale po příchodu domů bylo krásně vytopeno, tak jsme během chvilky rozmrzli.

Skvělé hubnutí :-)

2011-10-15T10:48:00.001+02:00

Dublin

2011-10-14T19:52:00.003+02:00

Jsme zpět. Včerejší přistání bylo hladké, po vystoupení z letadla jsme utrpěli menší šok z té teploty (teda spíš chladnoty), co tady je.

Odlítali jsme v sobotu 8.10. a to se tady začínalo už trochu ochlazovat, vrátili jsme se do totální Sibérie :-), na teploměru dnes asi 9 stupňů.
Po teplotách, který kupodivu panovaly těch pár dnů v Irsku (15-18 st.), to byl malý šok.

No a jak jsme se měli? Samozřejmě úžasně. Tentokrát jsme to pojali trošku jinak, než před 2 lety. Přijeli jsme si to užít hlavně s dětma, zkusit si takový obyčejný život místních, neběhali jsme po památkách, ale bylo to naprosto fantastických 5 dnů.

Letěli jsme opět s Ryanairem, s přestupem v Londýně, cesta v pohodě, na místě jsme byli kolem 21.15 tamního času (v Irsku je o hodinu míň, než u nás).

Děti na nás čekaly na letišti, bouřlivě jsme se přivítali, nasedli do kamarádova auta a frčeli domů. Do 2 do rána jsme si povídali, nemohli jsme se setkání nabažit.

V neděli ráno jsme vyrazili na prohlídku pivovaru Guinness.
Exkurze byla dost zajímavá, historie tohohle irskýho zázraku sahá až někam do 17. století. Projde se několik pater,
až nakonec skončíte v posledním, 7. patře, kde je v ceně pinta čerstvě natočeného Guinnessu.

Já teda pivo nepiju, ale tohle jsem musela ochutnat :-) Fakt je dobrý.

Z pivovaru jsme skoro vyběhli a docela svižným krokem spěchali "někam", kde na nás mělo čekat překvapení :-) Po cestě jsem si v běhu cvakla tohohle krasavce,

taky hotel, do kterého půjdeme večer na večeři s programem a živou irskou hudbou,

a několik čekajících motokol :-) jedno by se mi teď možná hodilo :-)

No a najednou to překvapení... Došli jsme ke kočáru, z kozlíku seskočil irský kočí, otevřel nám dvířka, nasedli jsme a jeli na asi hodinovou projížďku městem. Pro mě zase jeden splněný sen, jízda v kočáře, děkuji děti :-)
Po projížďce nás ještě kočí vyfotil
A nastal pomalu čas na oběd, takže jsme pokračovali přes město s občasným nakouknutím do obchůdků
až k hospůdce, která byla udělaná ve starém kostele

Atmosféra vevnitř byla narosto nepopsatelná, nedalo se tam ale fotit :-( Protože bylo hezky, sedli jsme si na zahrádku, objednali si pivko a 3x grilovaný křidýlka v marinádě a jednou lasagne. Famózní zážitek chutí :-)
No a pak už naše kroky mířily na Octoberfest, který byl pro nás dalším úžasným zážitkem, do té doby nepoznaným.

Cestou jsem zase trošku fotila :-)

Prošli jsme kolem Památníku obětem hladomoru
A jsme na místě
Byly tam desítky lidí, popíjeli, bavili se, kupodivu se všichni chovali slušně, německá kapela dostávala všechny do varu, prostě pro nás neobvyklá, ale zábavná událost.
Pivo se čepuje do tupláků, všichni občas zaráz pozvednou své litrové sklenice a zazpívají hromadný přípitek, byl to super zážitek.

Po cestě domů jsme se stavili ještě ve 3D kině a nakoukli na moment do Temple baru a poslechli si muzikanty, kteří živě hrají většinou na kytary ve spoustě irských pubech.

Další den jsme se ráno probudili do deště a sychrava, takže původní plán padá. Jedeme teda asi hodinku busem na kraj města a procházíme velké nákupní centrum. Je tam aspoň sucho, teplo a nefučí vítr :-)

Večer se vyfikneme, Michal zavolá taxi, protože pořád prší a cesta pěšky by trvala asi půl hodiny a jedeme do hotelu, kde na nás čeká předem objednaný večer s živou hudbou a ukázkou irských tanců, spojený s tříchodovou večeří.

Posadili nás k jednomu ze 3 stolů, na kterých byla pípa a mohli jsme si celý večer točit pivo sami :-)

Jídlo bylo výborné, předkrmy, hlavní jídla a dezerty vynikající. Jen tam byla hrozná tma, nedalo se dobře fotit.

Fotky ale stejně nezprostředkují tu atmosféru, nádherný irský melodie, který hráli a zpívali 3 irští muzikanti,
ani zážitek z vystoupení 3 dívek a jednoho tanečníka, kteří nám předvedli irské tance. To se prostě musí vidět a zažít, doporučuju :-)

Ráno po probuzení počasí zase nic moc, zima nebyla, teploty byly příjemné, ale zase poprchávalo a bylo zataženo.

Takže zahrady se opět odkládají a vyrážíme autobusem na Howth.

Tentokrát jsme nešli trasu po pobřeží, jako před 2 roky, protože bylo fakt mokro a blátivo, vydali jsme se vnitrozemím až do přístavu.

Při čekání ve frontě na zdejší pochoutku Fish and chips jsem si krátila čas focením racků, kterých tu bylo opravdu hodně.

Když jsme seděli na lavičce a krmili se smaženou rybkou s hranolkama, pobíhali kolem nás, úplně blizoučko, občas si drze zakřičeli a jedli vše, co jsme jim hodili - vřelou hranolku, rybu i s trojobalem, prostě hladoví racci :-)
Po jídle se jdeme ještě projít až k majáku, tam jsme se minule nestihli podívat.

Fouká opravdu silný a studený vítr, místy mám co dělat, abych se udržela na nohách, natož ještě fotila :-)
U moře opět krásný zážitek, stejně, jako před 2 lety. Tady se mi to líbí asi nejvíc, nádherná divoká irská příroda, moře, racci, lodě... jedna pohádka.

Ráno se probouzíme do slunného, nádherně teplého dne. Stal se zázrak a poslední den nám počasí přeje. Nasedáme na bus a jedeme asi 20 km od centra Dublinu, k úpatí pohoří Wicklow Mountains.

Zde se nachází Powescourt Gardens, jedny z největších okrasných zahrad na světě.
Naše putování začne v malé vesničce Enniskerry, kde si nejprve dáme na prosluněné zahrádce kávu a pak vyrazíme směr zahrady.

Po cestě míjíme pěkný kostelík,
koukneme na pohoří v dálce,
pohladíme si pasoucího se koníka
a už jsme na místě. Otevřou se nám krásné obrazy, upravené trávníky, záhony, sochy, vodotrysky, japonská zahrada, italská, hřbitov zvířátek, zámek, jezírko, jedna nádhera.

Dáme si na zahrádce capuccino

a jedeme domů balit. Vstáváme v 5 ráno a odlítáme směr Londýn a pak už bohužel domů.

Chceme vám děti poděkovat.
Za všechno (vy víte dobře za co).
Za to, jak jste se o nás starali, téměř jako o vlastní,
jak jste úžasně připravili program,
jak jste nám zase všechno ukázali,
jak jste se nám věnovali,
jak jste se museli kvůli nám docela hodně uskromnit a nepohodlně spát,
jak jste museli vydržet ten roztahanej materiál :-),
taky se musíme omluvit za to, jak vás bolely žebra od smíchu :-)
a že jste museli vstávat skoro o půlnoci :-),
prostě děkujeme za celou krásnou dovolenou. Máme vás moc rádi :-)

Kalendář 2012

2011-10-02T13:28:00.004+02:00

A je to tady :-) Uzrál čas na výrobu kalendáře pro příští rok. Letos jsem rychlejší o 2 dny, než loni :-)
Taky je mnohem tepleji a krásněji, než loni touto dobou. Dnes bylo zase 23 stupňů, já sice doma zabalená až po krk, protože se o mě pokouší opět nějakej moribundus, ale venku to bylo jako v létě.

titulní list

Protože hlavní událostí letošního roku byla vysněná návštěva krásné Paříže, bylo jasné, jaké fotky se objeví příští rok v mém kalendáři.

leden - duben

květen - srpen

září - prosinec

číselníky by Axi

Takže teď už jen počkat na nějakou prima akci u 24 print :-), nechat si kalendář vytisknout a pak se celý rok těšit pohledem na známý místa, který jsme letos viděli a vzpomínat...

Mrkvové rohlíčky

2011-09-26T20:20:00.001+02:00

Protože jsem v sobotu na zahradě od mamky vyfasovala pytel mrkve, vzpomněla jsem si, že jsem už strašně dlouho nedělala naše oblíbené křehoučké, zdravé a prudce jedlé mrkvové rohlíčky :-)

Dobrou chuť :-)

Arboretum

2011-09-25T19:24:00.002+02:00

Krásné skoroletní počasí pokračuje, dnes opět celý den slunečno a teploty kolem 24 stupňů, tak jsme se jeli podívat do nádherné botanické zahrady.

Do dnešního dne jsem neměla ani tušení, že skoro uprostřed města se nachází druhá taková nádhera... Vím jen o té jedné, nejznámější, ale tato mi zůstala utajená :-)
Doopravdická oáza klidu, ticha, zeleně a barev, prostě pohádka. Nebylo tam ani moc lidí, takže jsme se procházeli, koukali a já jen fotila a tetelila se blahem :-)

Určitě jsme tam nebyli naposledy, v listopadu pořádají výstavu orchidejí, tak pokud nám to vyjde...

A zase ty ořechy... :-)

2011-09-24T20:05:00.000+02:00

Je to tak, opět po roce ne, že jsou tu vánoce, ale povinná brigáda v podobě rážení a sbírání ořechů u našich na zahradě :-)

Neskutečný, fakt je to neskutečný, připadá mi to jako nedávno a on to je rok, co jsme chystali loňskou úrodu na sušení.

Takže i letos můj muž vylezl na strom a třásl a bouchal a pak jsme spolu oba sbírali. Bylo jich několik kyblů, nasypali jsme to na drátěný rošt, aby proschly a byly po vylouskání nachystané na vánoční cukroví :-)
Byl překrásný slunný a teplý den, opravdu ukázkové babí léto, měli jsme kraťasy a trika a vyhřívali jsme se v krásných 24 stupních.

Mamce na zahradě kvetou podzimní kytky...
Dali jsme si oběd, kafíčko a odpoledne jsme jeli domů.

V podvečer nám to nedalo, krásný světlo nás táhlo ven, tak jsme vyjeli na přehradu.

Bylo tam neskutečně krásně, přesto, že bylo skoro 6 večer, bylo tam lidí jak o pouti, každý si chtěl tu babí nádheru asi užít, jako my :-)

Voněly tam langoše, pražená kukuřice, na stolech v půllitrech zlátlo pivo, chlazená kofola lákala... takže jsme neodolali, na jednu černou dobrotu jsme si sedli, pak si dali langoše

a prošli se směrem k Rakovci...
Přehradu křižovaly parníky, ve vzduchu už fakt trošku voněl podzim... Já nevím, že čím je člověk starší, tak všechno tak nějak jinak vnímá... :-)

Slunce pomalu zapadalo...
a lidi se pomalu chystali domů a lodě do přístavu...

Poslední loď přistává...
Prožili jsme zase jeden z kouzelných, klidných a krásných dnů.

První podzimní den nebo vánoce? :-)

2011-09-23T19:02:00.002+02:00

Jo, dneska je v kalendáři datum, kterým začíná oficiálně podzim. Celý týden je nádherně, jako v létě, teploty nad 20 stupňů, dneska taky.

Kočka se odpoledne líně vyhřívala na balkóně,
já jsem zatím trošku poklízela, místy si něco hledala na netu, prostě jsem si užívala krásnýho pátečního odpoledne.

A najednou zničeho nic, v tomhle skoro letním, ale vlastně podzimním dnu, tu byly vánoce :-)
No, můj drahý, zlatý a úžasný muž, který má neskutečný pochopení pro mýho docela drahýho koníčka, mi dnes nadělil nový vysněný širokáč.
Mám neskutečnou radost, protože focení přírody v Irsku za pár dnů bylo málem v ohrožení, takže teď už se můžu jen těšit, jak ho tam provětrám :-)
Děkuji Ježíšku :-)

Narozeniny

2011-09-17T20:18:00.001+02:00

Tento týden měl svůj velký den náš Davídek.

Byly to už jeho 6. narozeniny, neskutečně, ale opravdu neskutečně to letí. Poslední rok ve školce, jako předškolák, v lednu k zápisu a pak už mu to začne.

Ve středu se stavili zrovna tady u nás, tak jsme mu mohli popřát a dát malý dáreček no a dneska jsme jeli za ním, pomoct mu sfouknout svíčky na dortu :-)

Dostal dort ve tvaru Šmouly, zaradoval se nad dárečkama a pak jsme hráli bowling na x-boxu. Vyblbli jsme se u toho všichni, jak malý děti.

Potom jsme se šli projít a stavili se na kofolu, protože byť je 17. září, venku to vypadalo jako v pravým létě - slunko svítilo jak o život, teplo 26 stupňů, fakt si to babí léto užíváme.

No a pak už zase rychle domů, po cestě se stavit v Hornbachu pro práh a do Kiky pro spojky na lišty a ještě dodělávat maličkosti v ložnici.

Změna je život :-)

2011-09-11T20:00:00.000+02:00

Konečně jsem se dočkala :-) Ano, protože změna je život, tak se jedna malá (nebo vlastně spíš větší) změna udála i u nás doma.

Ne, není to nijaká závažná změna, jen jsme si v létě konečně na "starý kolena" dopřáli luxus mít pořádnou postel s kvalitníma matracema. Co si budeme nalhávat, na původním textilním dvojlůžku už naše záda úpěla bolestí a volala o rychlou pomoc :-)

A to vlastně odstartovalo úplný předělání celé ložnice. Původně byla laděná do teplých, převážně oranžových barev, sem tam modrá...
Když jsme koupili postel z tmavého dřeva, najednou mi tam cosi nesedělo. A protože stejně bylo potřeba vymalovat,rozhodla jsem se, že naladím do jiných, spíše studených tónů.

Takže jsme vymalovali znovu na bílo, k tmavé posteli jsme vybrali tmavší plovoučku, jinak všechny doplňky, polštáře, tapeta a koberečky jsou ve fialovo-růžovo-béžových tónech.

Všechno se odehrávalo tento víkend, mákli jsme si teda pěkně, hlavně můj šikovný muž (tímto mu ještě jednou moc děkuju), ale konečný výsledek se mi moc líbí.

Podařilo se mi dokonce sehnat i záclonu s proužky ve stejných tónech, jak jsem potřebovala :-)

Spí se nám úžasně, ještě je potřeba dodělat lišty, znovu smontovat skříň, kterou jsme museli bohužel rozdělat a bude to všecko.

První zářijová neděle...

2011-09-04T18:10:00.004+02:00

Co se týče počasí, tak tohle byla vydařená neděle :-) Celý den slunko, teplo víc, než o prázdninách, přes 30 st. a ještě i teď, v 18 večer teploty trvají.

Chantalka si to umí užívat, na židli na balkoně...
Byly jsme spolu celý den samy doma, vyhřivala se tam, spokojená jako želvička :-)

Odpoledne jsem zajela mrknout se na žehlicí prkna, Tesco, Bauhaus, Hornbach, nakonec koupím jen nový potah, protože mu v podstatě nic není a bude :-)

Jen ti drzí holubi jí nedají spát, mávají křídlama pořád nad její hlavou, to se jí vůbec nelíbí :-)

Dožínky

2011-09-03T19:59:00.005+02:00

Ano, i u nás ve velkoměstě se konají dožínkové slavnosti :-)

Původně jsme chtěli jen do pivovaru na nový limitovaný zázrak našeho pivovaru - modré pivo :-).

Ale nakonec jsme po cestě na parkovišti u kláštera a v přilehlé klášterní zahradě uviděli dožínkové slavnosti - spoustu stánků, v nich voněly klobásky, koláče, turecký med, byly tam klece s králíky, holuby, husami, v ohradách byly i telátka a prasátka, na pódiu poskakoval klaun, hasiči v nablýskaným starodávným autě...

Cestou jsme uviděli taky starou šalinu, která pamatuje moje dětství :-).

Když jsme přišli na zahrádku pivovaru, nevěřili jsme vlastním očím. Tolik lidí pohromadě jsem tam asi ještě neviděla, posedávali všude kolem, na trávnících, na chodníku... Fronty na pití byly asi na hodinu, takže jsme to vzdali.

No a na to modrý "komeťácký" pivo skočíme jindy.

Navíc ještě v 6 večer bylo zase ohromný vedro, asi 28 st., zítra má být kolem 31 st., léto blázní :-)))

Koupaliště

2011-08-27T19:00:00.018+02:00

Letos jsme se ještě nekoupali :-) Teda myslím na nějakém veřejném místě, třeba koupališti :-)

Naplánovali jsme si návštěvu dětí a s tím spojené koupaliště, protože přes slibování meteorologů je dnes od rána opět vedro.

Davídek už se naučil plavat, z vody teda téměř nevylezli...
Daneček měl dopoledne malou nehodu, tak dneska nebyl v moc dobrém rozmaru, ale nebránilo mu to v tom, aby v bazénu řádil podobně jako David.

No oni to oba mají po kom mít :-) jejich máma nebyla jiná a vlastně jí to zůstalo až do dneška :-)

Prostě to jsou 3 vodní živly, věčně pod vodou, věčně ve vzduchu, málokdy je člověk vidí v klidu :-)
Mají tam spoustu stánků a v nich plno dobrot pro malý a velký, koupili jsme ovocný hady a limču a pivko
a taky párek v rohlíku a langoš
Zkoušeli jsme dělat bublinky, ale nešlo to, začal se zvedat vítr, zatáhlo se, vypadalo to, že budeme muset domů...
Naštěstí se za chvilku zase vyčasilo, takže jsme nemuseli utíkat :-)

Bouřka a liják přišli až večer, konečně se ochladilo na příjemných 13 stupňů, bylo to vysvobození po těchhle úmorných dnech.

Tropy, horko, vedro, pařák...

2011-08-26T20:07:00.005+02:00

Já už fakt nemůžu a nemám slov pro to, co se tady děje :-)

Jo, udeřily neskutečný parna. Už to trvá týden, den za dnem se teploty zvyšují, dnes to asi vyvrcholilo, bylo 36 stupňů :-(

Vážně už se to nedá vydržet... Bohužel, čím jsem starší, tím hůř tohle snáším a určitě nejsem sama. Jó, třeba u moře se to vydržet dá :-))). Ale tady? Na rozpálených chodnících, mezi rozžhavenýma barákama, v divných nových šalinách, kde skoro nejdou otevřít okna a klima žádná, to se opravdu dá přežít jen s největším sebezapřením.

Není před tím úniku, když je chladno, přioblečeš se, ale před tímhle se nedá utýct.
V noci se nedá spát, teď např. je 20.00 hod. a venku je 28 st., v bytě máme 30,5 st. Ať už se ochladí, pomoooc!!!

Jediný, co jsem dneska po práci zvládla bylo, že jsem proběhla rozpáleným městem, nakoupila jogurty, tvaroh a šlehačku na buchtu, na Zelňáku popadla vaničku s malinama a doma z posledních sil upekla a ukuchtila Malinovo-jogurtovo-šlehačkovou dobrotu s želatinou.

Už se chladí v lednici, bude to prima osvěžení :-)
P.S. Tak potvrzuju, JE to opravdu luxusní osvěžení pro tuto chvíli :-)

A mimochodem,děti, už jen 6 týdnů, :-))) Těšíte se taky jako my? :-)

Letní neděle

2011-08-21T14:01:00.004+02:00

Je léto :-) Opravdové, tropické, už asi 3 dny je krásně, slunečno a teplo.

Tenhle stav by měl vydržet až do příštího týdne, tak doufejme, že se meteorologové tentokrát (jako obvykle) nemýlí :-)

Teplo je všem, nám i kočkám, ale doma je příjemně.

Chantalka střídavě kouká, střídavě je rozpláclá na parapetu okna, je jí asi velký teplo, ale to nám taky :-)
Ani jsme tentokrát nešli nikam ven, fakt je to úmorný, takže si tak všichni užíváme klidu a stínu domova :-)

Jeden "letní" srpnový den :-)

2011-08-13T17:17:00.002+02:00

Je sobotní ráno a já vstávám se slovy klasika: "Tenhle způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným":-(
V noci byla průtrž mračen, chladno, ráno zataženo, sice neprší, ale asi brzo bude... Je půlka srpna, teploměr ukazuje pěkných 12 stupňů (naštěstí není 7 stupňů jako předevčírem) a my máme dnes v plánu docela hodně věcí a navíc všechny venku.

Kolem půl 9. se oblíkáme, beru foťák a deštník a vyrážíme do města. Už cestou se spustí takový liják, že než se doběhneme schovat do McDonalds za účelem lehce posnídat, jsme na kost promočení i pod deštníkem.
No nic, posedíme, najíme se a počkáme :-)

Za chvilku déšť trošku ustane, přesuneme se na Radnickou ulici, kde stojí dobové stánky s různými suvenýry, sýry, bižuterkou, léčivými kameny, čaji, trdelníky, valašskými frgály a tureckým medem a pomalu se šikuje vojsko na pochod městem.

Protože opět začíná dost pršet, vlítneme do nejbližší moc pěkné kavárničky
a dáme si teplé presso s mlékem a pozorujeme ten ruch přes výlohu :-)

Tento víkend se totiž koná akce jako připomínka významné historické události:
Obléhání města Švédy v době třicetileté války v roce 1645.

Po dobu téměř 4 měsíců od 3. května do 23. srpna 1645 obléhala švédská vojska o síle 28 000 mužů vedená generálem Lennartem Torstensonem Brno, které se jen krátce před tím stalo hlavním městem Moravy.
Nepočetná skupina zhruba 1500 mužů, z nichž pouhá třetina byli vojáci, dokázala město ubránit.
Velitelem brněnské posádky byl tehdy sedmatřicetiletý plukovník francouzského původu Jean Louis Raduit de Souches, který tak odstartoval svoji následnou úspěšnou kariéru ve službách Habsburků.
Tato událost přispěla významně také k tomu, že Brno obhájilo svoji pozici hlavního města Moravy na úkor dobyté Olomouce.

Najednou začali vojáci bubnovat a průvod se vydal na procházku městem. Za deště jsem stihla cvaknout jednu fotku
a spěchali jsme raději domů, než zase zmokneme na kost.

Cestou se ještě stavujeme pro předem objednanou kytku k mamčiným kulatým narozeninám, který máme dneska odpoledne slavit na zahradě.

Kolem poledne se otepluje, už je 17 stupňů, přestává pršet, obloha se trošku protrhává, takže balíme kytku, dárek, bonbóny a další nezbytnosti, který vezeme na zahradu a vyrážíme s nadějí, že třeba moc nezmokneme a nezmrzneme :-)

Dopadlo to ale skvěle, mamce jsme popřáli, předali dárky, naobědvali jsme se a u kafe jsme si poseděli a pokecali.

Já jsem pak samozřejmě musela trošku zkusit nový sklo, takže jsem běhala po zahradě, fotila kytky a pronásledovala včely :-)

Večer by měl být na Zelňáku ohňostroj, ale už zase poprchává, takže to asi pro dnešek nedopadne. Nakonec to ale i s tím podivným počasím docela vyšlo...

Radost ze sklíčka

2011-08-12T19:31:00.002+02:00

Tak dneska jsem se po 14 dnech konečně dočkala a šla si vybrat nový sklo k foťáku.

Během uplynulých 2 týdnů jsem se pěkně rozloučila se 2 objektivama ze své výbavy a zůstalo mi jen milovaný telátko, tak jsem se po delší úvaze rozhodla pro pevný sklo a navíc objektiv, který umí i makro, zároveň portréty i jiný kousky.

Taky myslím, že jsem se za ten 1 a 1/2 roku, co fotím zrcadlovkou, snad už i něco málo naučila a pochopila víc, než na začátku, začalo mě víc zajímat focení detailů a makro snímků, takže to nakonec vyhrál objektiv Canon EF-S 60 mm f/2,8 Macro USM :-)
No a už pokukuju jen po pěkným "širokáči", protože ten mi teď bude trošku chybět. Ale třeba jsem byla hodná, je srpen, vánoce tu budou coby dup... :-)))

Oko za oko - niečo za niečo

2011-07-30T23:56:00.010+02:00

Divadelní představení pod širým nebem, na velkém nádvoří hradu... nezapomenutelný zážitek.
Děkujeme, děti, za vstupenky, máte to u nás :-)

Letní shakespearovské slavnosti - Oko za oko - niečo za niečo.

Bohužel se tam nesmělo fotit, takže nemám žádný svoje vlastní viditelný vzpomínky (fotky jsou stažené z oficiálních webovek LSS), ale samotná hra byla naprosto super. Nepřálo nám sice počasí, zima byla jak v Rusku, dokonce po začátku začalo poprchat a ke konci se to změnilo na docela kvalitní liják, ale výkony všech herců v čele s Martinem Trnavským

a Ivanou Jirešovou

tuhle nepříjemnost zastínily. Navzdory dešti to dohráli až do konce a my všichni jsme se výborně bavili.

A jakou radu dává William Shakespeare minulým i současným panovníkům? „Vladař se především musí uchránit pokušení stavět sám sebe nad zákon,“ říká překladatel Ľubomír Feldek. A právě proto, aby ve vídeňském knížectví opět zavládlo právo, převlékne se vladař Vincentio za mnicha a začne se bravurně pohybovat mezi dvěma různými identitami...“

No a na konci jsme ještě obdrželi dárek :-) Pod hradbama stálo velký auto, ze kterýho všem návštěvníkům představení rozdávali tyhle dárkové krabice s nějakým speciálním pivem :-)

Není krčma jako krčma :-)

2011-07-20T23:59:00.000+02:00

Ráno se probouzíme do posledního dne naší malé dovolené, po snídani se balíme a vyrážíme na prohlídku města Jičína.

Sem mají odpoledne dorazit autobusem naše děti, protože pak máme v plánu zajet do Dětenic.

Jičín je krásné, starobylé, pohádkové město
s krásným náměstím, romantickými podloubíčkami

Taky zde stojí Rumcajsova ševcovna, ke které se podíváme později

Prošli jsme kolem hotelu Paříž :-)

a vybrali si k posezení milou, útulnou kavárničku pod jedním z podloubí.

Dali jsme si kafe
a k tomu výbornou Marlenku
Pak jsme se vydali hledat už zmíněnou ševcovnu loupežníka Rumcajse.

A tady už je v celé své kráse :-)

Koho to ten loupežník přepadl? Asi neví, že po dovolené u sebe nemáme už skoro nic :-))):-)))

Poslední kouknutí na dvorek v ševcovně
a už spěcháme k autobusovému nádraží.

Michal s holkama přijeli po 4 hodinovým drncání v busu skoro na čas, přesedli k nám do auta a frčíme do cíle naší cesty, kterým je středověká krčma Dětenice.

Měli jsme předem telefonicky zarezervovaný stůl pro 5, protože tady je to opravdu nutnost. Sjíždí se sem na večerní program plné autobusy a auta, nejen z českých luhů a hájů.

Asi to nebude krčma pro každého. Viděla jsem pár "dam", který to teda hůře rozdýchávaly.

Pokud ale máte rádi středověk, nevadí vám kapánek drsnější mluva, nevadí vám, když na vás zavolají třeba "holoto", nevadí vám jíst rukama a jste pro každou srandu, pak se vám tam bude určitě líbit jako nám :-)

Není to nic přes čáru, obsluhující personál není sprostý a hrubý, je to všechno spíš vtipný, my jsme se teda smáli asi 5 hodin v kuse a bolely mě panty, když jsme v noci odjížděli :-)

Po příjezdu jsme si sedli na zahrádku, že si dáme něco k pití, než půjdeme dovnitř na program.

Přivítá vás obsluha v dobových kostýmech, no... přivítá... něco na vás zahaleká, třeba "tak co, holoto, budete žrát, nebo jen pít"?

Když řeknete, že zatím jen pít, uslyšíte "aaáá, chudina...", pak vám přistane na stole tác se vším pitím dohromady a obsluž se sám, však "máš hnáty, ne"?

Taky se vás třeba zeptají "odkud jste přitáhli" a nebo "jestli zase brzo odtáhnete" :-)) a podobný hlášky.

Vedle krčmy stojí malý pivovar, kde si můžete zajít na prohlídku. Naprosti je zámecká zahrada a v ní zámek. Tam jsme na prohlídku nešli, protože vstupné opravdu nebylo lidové.

Součástí celého areálu je taky Středověký hotel, ve kterém si můžete pronajmout pokoje. Taky tam prý v noci straší :-) Že by duchové těchto chudáků? :-)

A pak už pomalu přišel čas se přesunout dovnitř,

kde měl večer probíhat program "Piráti a jejich otrokyně".

Když vstoupíte dovnitř, octnete se ve skoro naprosté tmě, přesto, že všude hoří desítky svíček. Chvilku trvá, než se rozkoukáte, po chvíli zjistíte, že jste se octli v opravdu nefalšovaném středověku.

Obsluha se při objednávce zeptá, co teda budete žrát, samozřejmě vám tyká, pak se ujistí, jestli máte zlaťáky na zaplacení a po chvilce vám přistane na stole lákavě vypadající, vonící jídlo, na měděných talířích, v proutěné ošatce jsou připravené malé bochníčky chleba a můžete se do toho pustit.

Objednali jsme si večeři, abysme se najedli, než začne program :-)
Krčma je opravdu veliká, rozlehlá a prostorná, jsou tam 3 velké sály dole, nějaké nahoře, plus velká zahrádka a mají skoro pořád plno.
Obsluha neskutečně kmitá, systém mají vymakaný, nikdy nečekáte na objednané pití nebo jídlo dýl, jak 5 minut, přesto, že tam spolu s váma sedí asi 300 dalších lidí.
Po jídle jsme dlouho nečekali, a všude kolem nás začal unikátní dobový program, tanečnice na stolech,
piráti, kejklíři, žebráci, trpaslíci, k tomu všemu hraje dobová hudba... prostě jste rázem o asi 400 let zpátky.

Interiér krčmy je místy až děsivý :-)

Někteří se fotí s piráty...
... jiní si našli novou nevěstu :-)))

Jak se asi dostanu domů, když mi v okamžiku, kdy si sedla mýmu muži na klín, řekla "táhni odsud, já si ho nechám, ty si najdeš jinýho, ty jsi pěkná, ale podívej se na mě" :-)))
Kolem pořád tančí holky na stolech návštěvníků :-)
Občas se vám octně had za krkem :-)
No a někteří z nás málem s náma neodjeli, protože si ho vybrali piráti do dražby.
Jediný štěstí, že nikdo nepřihodil dost zlaťáků, tak jsme si ho nakonec přece jen odvezli s sebou domů :-)
No, zdrželi jsme se kapku dýl, než jsme měli v plánu, při placení několika stovek zlaťáků jsme uslyšeli ještě "tak už táhnete, jo"? a tak asi kolem 22. hodiny se vydáváme na noční, několika hodinovou cestu domů.

Ještě v autě se smějeme, plní zážitků, byl to prostě úžasnej den.

Byla to skvělá malá dovolená v ráji... v tom Českém :-)

Jedem do Afriky, jedeme do Zimbabwe...

2011-07-19T22:10:00.000+02:00

Po snídani nasedneme do auta a vyrážíme směr Afrika :-)

Konečná stanice - Safari - Dvůr králové, kde nás čeká opravdu jen a jen tajuplná Afrika.

U pokladny jsme se rozmýšleli, jestli máme koupit vstupenky do ZOO i Safari, po chvilce přemýšlení se rozhodujeme jen pro ZOO (myslíce si, že nám to bude stačit) :-))

Začali jsme v ptačím ráji...

... u jezírka...

A pak jsme pokračovali Afrikou dál a dál...

Krátký odpočinek na lavičce :-)

Těšíme se na žirafy...

Jméno tohohole zvláštního ptáka jsem zapomněla :-)

Můžeš si vlézt i do průchozí ptačí voliéry...

Když jsme šli okolo lemurů, chystali se ošetřovatelé zrovna krmit, takže kluci pěkně pózovali :-)

Pomalu se blížíme ke slonům, projdeme ještě kolem několika klecí...

... poměříme svou výšku s žirafou :-)

A už jsme konečně u slonů :-)

Zrovna tady taky probíhalo krmení a slon u toho dělal neuvěřitelný kejkle, za každý sousto předvedl nějaký kousek :-)

Potom jsme procházkou došli až do míst, kde čekají lidi na Safaribus, aby se mohli projet po další části ZOO.
Najednou nás to začalo taky lákat, od letoška je vlastně možnost si safari projet vlastním autem a tak jsme dlouho nepřemýšleli, přikoupili další vstupenku, na parkovišti jsme nasedli do auta a vyjeli vstříc dalšímu africkýmu dobrodružství :-)

Trasa měří asi 6 km, jede se maximálně 30 km rychlostí, může se zastavovat kdekoli, fotit, koukat... ale nesmí se nikde vystoupit z auta, pouze na 2 vyznačených zastávkách u lvů a nosorožců, kde jsou toalety a občerstvení.

Safari je rozděleno na 11 sekcí, ve 4 sekcích projíždíš mezi volně vypuštěnými kopytníky a ptáky. Můžeš zastavovat na libovolně dlouhou dobu a z očí do očí pozorovat a fotografovat zvířata stejně, jako je tomu při návštěvách afrických rezervací.

Někteří se v klidu pásli a nedali se rušit...

... jiní se naopak zvědavě koukali málem až do auta :-)...

... no a někteří na nás kašlali úplně a jen na nás vystrkovali svoje zadelky :-)

Taky tu seděli všelijací ptáci...

A na konci už jen nádherné, štíhlé a vysoké krasavice...

... a krásky v pruhovaných kabátcích :-)

Po cestě zpátky jsme se zastavili ve výrobně trubiček a oplatků v Hořicích, nakoupili nějaký s sebou a jeli na hotel, poslední večeře a na závěr zase hodinová vířivka jen pro nás 2 :-)

Co bychom se báli, na Prachovské skály...

2011-07-18T21:17:00.000+02:00

No jasně, že se nebojíme. Teda někdo jen trošičku, protože netuší, co ji čeká :-))) Ale to je dobře, protože by ji tam asi nedostal ani heverem...

Nicméně nevím, tak se těším.

Přijedeme na parkoviště, opět zaplatíme a mysleli jsme, že jen tak vplujem někam do lesa a uvidíme skály :-) Omyl... narazili jsme na pokladnu, paní nám na moje vytřeštěný oči, že do lesa se platí, vysvětlila, že je to soukromý majetek a taky spolek turistů musí udržovat cesty a tak... takže jsme rádi zaplatili a vyrazili na cestu.

Stálo to za těch pár desetikorun, fakt jo.

U prvního rozcestníku se rozhodujeme samozřejmě hned pro delší trasu, hlavně já ve své naivitě, opravdu netušíc, kam všude se budu zase šplhat, natěšená řeknu, že jdeme jasně po zelené :-)
No a pak už jen skály, kameny, vyhlídky, šplhání nahoru a zase dolů, zdolávání různých schodišť a uzoučkých průchodů, nádherný výhledy, prostě jedním slovem RÁJ!!!

Postupně se otepluje, chůze nás zahřívá, odkládáme bundy... a pokračujeme ve zdolávání úžasných skalisek...

Někde to nejen nám dalo trošku zabrat...

Počasí bylo jak na objednávku, fakt krásný den...

A držíme se pořád zelené...

... a zdoláváme čím dál víc schodů (zítra se mi bude opravdu hodně špatně chodit, namohla jsem si strašně levou nohu)

Uff... ale už fakt nemůžu...

Ještě že už jsme až nahoře a můžu si na chvilku vydechnout :-)

Pokračujeme k další úžasné vyhlídce...

Jdi až ke kraji, slyším... nene, já se bojím, jdi ty :-)

Tak ještě nás čekají nějaký 2 kiláky...

Na tuhle vyhlídku jsem nelezla, raději jsem dole hlídala věci :-)

Poslední několikery podobný schody, naštěstí jsme je šli směrem dolů, i když na nich jsem si tu nohu namohla asi nejvíc :-)

Došli jsme zpět k parkovišti, nedaleko kterýho byla spousta hospůdek a občerstvení, dali jsme si k obědu gulášovku s rohlíkem a pak si zašli do malé cukrárničky na vynikající kkafe a palačinky s borůvkama a šlehačkou

Pak sedáme do auta a protože je asi hodinka po poledni, přemýšlíme, kam se chceme ještě kouknout a volba padá na hrad Kost.

Před vstupem do hradu zase klasický stánky s upomínkovýma předmětama a různýma korálkama...
A už jsme skoro u hradu...

Rozhodli jsme se, že tento hrad si prohlídneme i uvnitř celý, jenže není vždycky všechno, jak si člověk naplánuje :-)

Když jsme došli do pokladny, zjistili jsme, že prohlídka II.okruhu, který nás zrovna zajímal, právě začala a další bude až za hodinu, další okruh nás nezaujal, tak jsme zvolili pouze zkrácenou, asi 30 minutovou prohlídku - III. okruh, která začínala asi za 10 minut, dozvíme se něco o historii hradu, prohlídneme si nádvoří a přízemí Vartenberského paláce.

S náma šli jen jedni mladí manželé s malým dítětem, takže se nám průvodkyně věnovala, povykládala nám spoustu zajímavostí a jako bonus nás tajně vzala i do "černé kuchyně", kterou jsme neměli v ceně :-)

Z nádvoří hradu je krásně vidět přístupová cesta, po které jsme před chvilkou šli...

Na tomhle hradě se taky natáčely pohádky, mj. jedna z mých nejoblíbenějších S čerty nejsou žerty.

Za tímhle oknem byl uvězněný mladý mlynář Máchal, u kterýho mu zpívala princezna Adélka.

Pohled z druhého nádvoří dolů...

Ještě jsme nakoukli na zbraně

a pak už jsme spěchali do černé kuchyně, aby nás nedostihl další prohlídkový okruh :-)

Proč se starým hradním kuchyním říká „černé“ je dobře vidět na části zdi s původní zachovalou omítkou.
Tmavou barvu získala vývařovna brzy po vystavění kvůli kouři.
Jídla se připravovala na kamnech, ve kterých se topilo seshora a jejichž dolní dvířka sloužila jen k vybírání propadaného popela.

Dobové hrnce mají „nožičky“ právě kvůli tomu, aby otevřený oheň neuhasily.

Černá kuchyň na Kosti vznikla někdy koncem 17. století a v průběhu let se modernizovala.

Nepředstavujte si ale žádné mikrovlnky – pro nás je pořád historická a zajímavá.

Zatímco si my nedovedeme představit kuchyň bez dřezu s odtokem, hospodyně minulých století se zbavovaly všeho, co kuchyni znečišťovalo (třeba špinavé vody, zbytků jídel a popela) prostřednictvím zachovalé výlevky. Ta ústila přímo do podhradí.

Po prohlídce jsme si šli ještě dolů do podhradí najít to správný místo, který nám poradila průvodkyně, odkud jsou vidět všechny 4 hrany dominantní věže hradu zároveň.

Je to dáno lichoběžníkovým půdorysem, který byl zvolen tak, aby rohy směřovaly do míst, odkud byla pevnost nejsnáze napadnutelná – zdivo v rozích je totiž nejsilnější.

Pokud na věž přilétla dělová koule, svezla se po šikmých stěnách a nenarušila statiku. Věž se jmenuje „Bílá“. To proto, že je postavena z křemičitého pískovce, který se za svitu slunce krásně leskne do kraje.

Bílá věž má pět pater, ale jen to poslední je obyvatelné. V době obléhání se do prvního patra vcházelo z protějšího Vartenberského paláce. Šlechtic s rodinou přeběhl dřevěnou lávku, spálil ji za sebou a schoval se v pátém – jediném obyvatelném – poschodí věže.

Zbytek sloužil jako skladiště vody a obilí pro posádku hradu. Zásoby stačily v případě nouze na celý rok. V hradním pokoji na vrcholku věže se rodina vskutku neměla čeho bát. Věž je vysoká dvaatřicet metrů a šířka zdiva dosahuje v nižších patrech skoro čtyř metrů.

Po cestě si vyfotím ještě v dálce zámek v Sobotce

a pak už zase zpátky na hotel, nějaká ta procedura a výborná večeře.

Do Českého ráje, cesta příjemná je...

2011-07-17T22:05:00.000+02:00

... další písnička, která mi od rána zní v uších :-)

Po snídani nasedáme do auta a jedeme směrem hrad Trosky.

Je vidět skoro odevšud už z dálky

Zaparkujeme ve vesničce Troskovice, asi 500 m pod Troskami, kousek od Muzea panenek

a vydáváme se pěšky úzkou cestičkou mezi domky a zahrádkami nahoru směrem k Troskám.

Protože to tady neznáme, nevěděli jsme, že dojdeme asi po 20 minutách na velké parkoviště, které je nad tímto hotelem a vlastně už jen kousek od hradu. Ale zase bylo placený, a ne málo (60 kaček), tak jsme nakonec byli rádi, že jsme se krásně prošli :-)

Pod vstupem do hradu postával a odpočíval tenhle fešák :-)

No a jsme tady...

V posledních staletích je hrad už jen zříceninou viditelnou zdaleka. Možná proto je také oním symbolem Českého ráje, možná proto tak přitahuje. A pohádka? Vzpomínáte, jak princ Velen bojuje o Večernici se zlým čarodějem Mrakomorem? Kde? Přece na Troskách. Běžte se tam podívat!

Když jsem zblízka uviděla, kam se až zase budu šplhat, dobře mi z toho nebylo...

Ale trénovaná z Paříže jsem hrdinně šlapala až nahoru :-) Nejprve na Babu, pak i na Pannu.

Základ hradu tvoří velice zajímavý a ojedinělý skalnatý útvar sopečného původu. Dva lávové sopouchy vyvřely z nitra země v době třetihor. Následná eroze splavila zakrývající hlínu, písek a ostatní měkké horniny a obnažila tento útvar do dnešní podoby. Celek je světovou přírodní raritou.

Výhledy tam byly fakt nádherný...

Chudák můj muž, tahá mi těžkej fotobatoh, někdy i kabelku, abych měla volný ruce a mohla fotit, nebo se držet zábradlí, usmívá se, když se bojím výšek a hloubek, má se mnou trpělivost... Ale nebyla jsem tam jediná, jedna paní, co scházela točitýma schodama se mnou z první věže dolů, taky říkala, že se bojí a na druhou věž že ani nepoleze :-)

Poslední fotka a jdeme na kofolu do blízké lesní hospůdky pod hradem :-)

Po cestě jsme plánovali, že než odjedeme, zastavíme se v už zmiňovaném Muzeu panenek

Ale když jsme nakoukli dovnitř, rychle jsme si to rozmysleli. Je to v podstatě pokojík v rodinném domku, vše nahuštěno páté přes deváté na malém prostoru, nepřiměřeně vysoký vstupný... no, rychle jsme vycouvali a já venku říkala, že jsem měla jinou představu...
Kousek dál byl za plotem starousedlík a asi mě slyšel a říkal nám, že místní tomu říkají Obludárium :-) Nemůžu to ale fakt posoudit, jen to, co jsem viděla v předsíňce. Tak třeba se to někomu líbí...

My jsme nasedli do auta a na radu už zmiňovanýho pána jsme raději jeli směr hospůdka Vidlák na oběd, prý tam výborně vaří :-)

Dali jsme si fakt do nosu, nasmáli se s místníma, když tam přijelo asi 6 turistů z Polska a chtěli smažák, k tomu knedle, tatarku a někteří si k tomu navrch dávali dušený zelí, který bylo k výpečkům :-) No, dobrou chuť... ale tak třeba tomu jen nerozumíme :-)))

Po obědě jsme pokračovali do unikátního pískovcového skalního města Hruboskalsko.

Zaparkovali jsme u zámku...

... a mezi stánkama s cetkama úzkou cestičkou sešli dolů...

... a mířili k Myší díře :-)

Vylezli jsme z Myší díry - 65 m dlouhá skalní chodba, místy fakt úzká, spousty schodů a po zdolání se před náma otevřela nádhera...

Opravdu celá procházka byla impozantním zážitkem. Jít lesem, kolem vás dokola kolem samý skály, dost vysoký, příroda dokáže neskutečný kouzla a zázraky. Tu a tam se dá vylézt nahoru, na nějakou vyhlídku, kterých je tam dost... výhledy překrásný, moc se nám tu líbilo.

Po chvilce chůze jsme došli až k Adamovu loži. Natáčely se tady některé scény z pohádky Bajaja. Byl tady úkryt Bajajova koně a on sám se sem chodil převlékat. Akorát nevím, jak sem toho koně dostávali :-)
Ono vůbec tady všude v okolí, v celém Českém ráji, se natáčely spousty pohádek a filmů ( namátkou třeba Jak dostat tatínka do polepšovny, Nesmrtelná teta, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Přijela k nám pouť, Rumplcimprcampr...) Prostě pohádkový Český ráj...

Tak vzbudím toho mýho Bajaju a šlapeme dál do schodů :-)

Kam teď? Po žluté... modré... nebo snad po červené? :-)

Chviličku si sedneme a rozmýšlíme, kam dál...

No, jdeme nakonec po žluté, směrem k vyhlášené Mariánské vyhlídce...

Zase mě nutil chodit na kraje srázů, pod kterýma byla nepředstavitelná hloubka a pózovat na šutrech :-)))

Na vyhlídce krásný pohled na zámek Hrubá skála...

... i na ostatní skalní útvary v okolí...

... a taky na horolezce na "Dračím zubu" :-)

Zavři svoje oči Hano
     rozvázalo se ti lano.
Padej trochu doprava,
      pod námi jde výprava.

Buch, tentokrát to dobře dopadlo.
Sehrálas jen turistům
hrozné divadlo.

Byli jsme na skále zhruba ve stejné výšce, jako oni, ale naše cesta sem byla určitě míň krkolomnější, než ta jejich :-)

V dálce zase vidíme Trosky, na kterých jsme byli ráno...

Pokochali jsme se překrásnýma výhledama...

... a pokračovali dál, až jsme došli sem, na tohle smutné místo, symbolický "Hřbitov horolezců".

Neměla jsem tady vůbec dobrý pocit, těch ceduliček na skále bylo na můj vkus fakt strašně hodně...

I když osobně žádného horolezce neznám, přesto jsem tu měla stísněný pocit...

A tak se po chvilce šplháme z malého údolíčka zpátky nahoru do kopce, projdeme velký kus stejnou cestou, pak u rozcestníku se dáme už doprava a za chviličku jsme na parkovišti u zámku.

Nasedneme a říkáme si, že na zpáteční cestě se zastavíme ještě jednou na Vidláku na kafe, protože když jsme byli na obědě, okouzlil mě rybník, který byl před hospodou a na něm krásný labutě, tak jsem doufala, že tam na nás počkaly :-)

Právě na jeho hrázi vznikla nezapomenutelná scéna, jak se pošťák na babetě v podání Petra Nárožného lekne vodníka na kole - „Vodník, a říkal mi Fando“ - a sjede z hráze do rybníka.

Tak to je Vidlák. Vy se v něm ale nekoupejte, přestože byl nedávno odbahněn, „bahňákem“ zůstal. Film Jak dostat tatínka do polepšovny je hlavně o skalách a lezení na ně. V blízkém Hruboskalském městě jich uvidíte desítky, u kterých filmový štáb pobýval.

Labutě počkaly, dokonce i než jsme si poseděli u kafe, medovníku a kofoly :-)

A jedeme "domů", na náš hotel uprostřed polí,

protože před večeří máme objednanou soukromou hodinku (jen pro nás 2) ve vířivce, už se těším...

No... užili jsme si to tam parádně, voda byla teploučká jak kafe, namasírovala jsem si hlavně svoje uťapaný a unavený nohy, pak zase vynikající večeře... a další den je bohužel za námi. Utíká to moc rychle.

Středověk neskončil... středověk trvá :-)

2011-07-16T22:00:00.000+02:00

Ano, přesně tenhle úryvek ze skladby Černí andělé, kterou zpívá skupina Lucie, se mi vybavil, když jsme dnes vyrazili na 5 denní dovču do Českého ráje (díky tomu, že se naše milované děti i moji rodiče domluvili a zakoupili manželovi k jeho letošním 50 tento pobyt) a pak hned po ubytování jsme zajeli na hrad, kde se konaly rytířské slavnosti.

Vyrazili jsme v sobotu, brzo ráno, protože jsme měli před sebou docela dlouhou cestu, hotel Filip, kde jsme se měli ubytovat, je 3 km od Jičína.

Cesta byla v pohodě, i když jsme jeli okreskama, nemajíce dálniční známku, přes Hradec Králové, taky Hořice (koupili jsme hned po cestě přímo ve výrobně ještě teplé, pravé, nefalšované čerstvé Hořické trubičky,mňam) a brzo se před náma otevřel krásný pohled na nově zrekonstruovaný Hotel Filip, ležící kousek stranou od silnice, uprostřed polí.

Paní recepční byla velice příjemná a ubytovala nás o 3 hodinky dřív, než měla, takže jsme si mohli hodit věci na pokoj a vyrazit hned na první výlet.

Věděla jsem, že se o prázdninách každou sobotu v gotických zdech Starých Hradů dá zažít nefalšovaný středověk :-)

Tajemství templářů, rytířské souboje, čest a síla, trest a právo středověku, hudba, ohně, řemesla, tržiště a dobové pokrmy.
S rytíři, zbrojnoši, kejklíři, jarmarečníky, tanečnicemi, čarodějnicemi, žebráky a různou další sebrankou ochutnáte všemi smysly atmosféru dne na středověkém hradě LP 1302.

Nejprve jsme si prohlídli hrad, nádvoří a okolí...

V průchodu do hradu prodávala suvenýry a drobné dárky tahle překrásná malá čarodějnice :-)

Na velkém prostranství před hradem už probíhal program...

Šli jsme se taky podívat do stájí, kde byla výstavka domácích zvířat a různých čarodějnických pomůcek...

A venku pořád hrála středověká muzika...

Taky tam byly středověké trhy...

A pak už přiběhl kat, jeho pomocníci a začal program na pódiu...

Fotil skoro každý :-)

Pod pódiem se pásla koza...

Na pódiu zatím pokračovalo středověké drama :-))

Protože se nám ještě nechtělo na hotel a směrovka po cestě ukazovala, že Dětenice jsou velmi blízko, vydali jsme se tam, abychom viděli, co nás poslední den před odjezdem domů čeká :-)))
No, nebudu se tu teď podrobně rozepisovat, až nadejde správná chvíle, ale předčilo to naše očekávání :-)

Přijeli jsme ke krčmě a rozhodli se, že se osvěžíme něčím studeným a dobrým kafem na zahrádce...
Vysmátí na maximum jsme se vydali zpátky na hotel...

... dali si studený pití...

a objednali si super vynikající večeři...

Nádhernej den, plnej zážitků, ještě si naplánujeme cestu a program na zítra...

... a jdeme si konečně vybalit, objednat nějaký procedury na další dny, který jsou v ceně poukazu (a protože recepční při objednávání zjistila, že má teď ještě volný termín, střihli jsme si hned první procedury - já parafínový zábal rukou a muž uhličitou koupel nohou. Byla to balada...) a pak zalehnout, abysme zítra měli dost sil :-)

Paříž 8. den

2011-06-18T23:30:00.001+02:00

Nastal den odletu, nasnídat, poslední kafe, zabalit, uklidit byt a po 10. hodině na metro, na stanici Gare du Nord přestupujeme na RER. Této největší a absolutně nejvytíženější stanici v Paříži jsme se docela úspěšně celou dobu pobytu snažili vyhýbat, protože nám tak nějak podvědomě naháněla hrůzu, ale dneska to jinak nešlo :-)

Jedeme směr letiště Paris-Charles De Gaulle. Dokonce jsme cestou zažili i revizi jízdenek, revizoři chodí po 4-5 kusech, mají stejnokroje a viditelné označení na pravé straně košile. Moc to nechápu, protože do metra, nebo na RER se prostě stejně nedá bez jízdenky dostat. Ale někdo to asi umí :-)

Letiště Paris - Charles De Gaulle je jedno z nejvýznamnějších letišt v zemi, je to největší letiště v Paříži a druhé v Evropě, co do počtu přepravených lidí, po londýnském Heathrow.

Letiště se nachází ve vzdálenosti 23 km severovýchodně od Paříže.

Na letišti jsou tři terminály pro cestující, je proto dobré si zjistit předem, na kterém z nich se máte odbavit.

My jsme měli letět z terminálu 2, děcka z terminálu 1 letěli dřív, takže jsme je šli doprovodit k vlaku, který je měl na terminál odvézt, poslední pusa, poslední mávnutí a už jsme se šli odbavovat pomalu i my.

Nejprve jsme si našli potřebný přepážky, abysme to pak nehledali na poslední chvíli, pak jsme si šli na kafe a pozorovali jsme cvrkot venku, letadla vzlítala snad po 3 minutách, jedno za druhým, měli jsme dost času do odletu, takže nám stejně moc možností zábavy nezbývalo :-)

Chvilkama se hrozivě zatáhlo, pak sprchlo, za chvilku zas bylo čisté modré nebe... Trochu mě to děsilo, protože já lítání tak nějak všeobecně moc 2x nemusím a v blbým počasí už vůbec ne, no, ale domů se nějak dostat musíme, že jo :-)

Provoz na letišti byl opravdu hustý...

Takže poslední pařížská fotka

a Au revoir, Paris!!! Ale my se na 100% brzy vrátíme... :-) à bientôt...

Letadlo na čas teda neletělo ani omylem, na ploše jsme čekali asi 40 minut, než jsme mohli vzlítnout, byli jsme docela vyděšení, protože nám ve Vídni skoro těsně navazoval autobus domů, ale nakonec všechno dobře dopadlo, měli jsme ve Vídni ještě půl hodiny čas, domů jsme se dostali v pořádku, asi kolem 23. hodiny večer, kočička nás radostně uvítala, takže i závěr byl bezproblémový.

Byla to zase jedna z úžasných dovolených, bez zádrhelů, plná zážitků a tohle krásný město v nás zanechalo nesmazatelnou stopu.

Paříž 7. den

2011-06-17T23:15:00.001+02:00

Ráno po snídani jsme si sami dva vyšli před náš dům a ihned se rozhodli

a vydali se přímo naproti do kavárny na kávičku, protože děti se nějak dlouho vypravovali,

pozorovali jsme ruch na ulici, pohledem se pomalu loučili se známými místy a plánovali průběh dnešního dne.

Pak jsme šli na metro, který má stanici opravdu jen pár kroků od našeho bydlení,

počkali jsme si na vlak

a projeli do stanice Marcadet Poissonniers

Miluju pařížský metro :-))

Tak, jak jsem se ještě doma bála, že tam budeme věčně bloudit, tak jsem si tu atmosféru starých tunelů, mnohde s původníma cedulema, kombinovanou s moderností, to prostředí, lidi, spěchající do práce, čtoucí pařížský noviny, turisty, vlaky, náladu, hudebníky, naprosto perfektní značení všude i v samotných vlacích, prostě to všechno dohromady, zamilovala :-)

Některý stanice jsou i nad zemí

Vystoupili jsme až ve Stalingradu :-)

A vydali jsme se přímo do Cité des sciences et de l'industrie (česky Město věd a průmyslu).

Je to muzeum a vzdělávací instituce v Paříži,která má za úkol popularizovat a rozvíjet znalosti o vědě a technice, především mezi dětmi a mládeží.

Jeho rozloha je 150 000m2, od jeho založení už ho navštívilo přes 73 miliónů lidí.

Nás tam v podstatě nalákalo hlavně panoramatické kino La Geóde.

V areálu je i ponorka francouzského námořnictva Argonaute, kterou si všichni kromě mě prolezli (nemám ráda uzavřené a stísněné prostory).

Trochu jsme si areál prošli, všude byly mraky dětí a dospívajících, celé třídy i s učitelkama, prohlídli jsme si to tam

a pomalu mířili ke kinu

V kině to vypadalo podobně, jako u nás v planetáriu a po nezbytném reklamním bloku

jsme si mohli vychutnat asi 70 minutový pořad o vesmírném teleskopu Hubble.

Myslela jsem ,že mě to nebude moc bavit, ale byl to perfektně udělaný dokument, sledovali jsme to bez dechu, dojem byl násobený prostředím , prostě jsme si to užili.

Pak jsme si zašli na oběd a na kafe a kolem 16. hodiny jsme se vydali směrem k domovu, projít si ještě pořádně Montmartre, náměstí malířů a okolí a taky nakoupit nějaký dárky

Překonali jsme zase několikery dlooouhatánský schody :-)

... trošku se osvěžili...

A vrhli se do víru krámků a nákupů :-)

Pouliční hudebníci krásně dokreslují atmosféru staré Paříže...

A už jsme zase v okolí Sacré-Couer

Na náměstí malířú jsme objevili v jednom starém domě malé okýnko, odkud to krásně vonělo :-)

Pán tam dělal čerstvé francouzské palačinky s čímkoli, na co si vzpomeneš

My jsme si vybrali jako náplň kopec strouhanýho sýra a plátky šunky, po zabalení nám palačinku nechal ještě ohřát na plotýnce, aby se sýr rozpustil, no a byla to neskutečná mňamka :-)

A jdeme zase dál...

Krásná hospůdka v malém parku...

A už zase ty schody :-)

A podél nich na zdi "lidová tvořivost" :-)

Dole pod schodama zase hospůdky, jak ze starých časů...

Schody, kam se podíváš :-) Je opravdu vidět, že Montmartre je kopeček :-))

Už se blížíme skoro na Pigalle, domů to máme už v tuto chvíli pěkný kus daleko a k tomu překonat několikery schody zase nahoru, včetně těch v domě, ale nějak nám to nevadí, užíváme si poslední chvilky, nasáváme atmosféru...

Vyfotím si ještě tohle pekařství...

... o kousek dál malý hotýlek...

Poslední fotka dnešního dne, pohled na "palačinkárnu a bagetárnu"

Dokoupíme, co jsme potřebovali a vydáme se domů. Odkládáme dárky, věci, foťák a rychle se rozhodujeme, jak strávíme poslední večer v Paříži...

Vydáme se směrem po "naší" ulici Lamarck dolů, až na Coulancourte, hledáme, kam bysme se usadili, a pak najednou se rozhodneme znovu šplhat směrem nahoru na Montmartre.

Na Place du Tertre si vybíráme maličkou hospůdku, objednáme si francouzský pivko a loučíme se s Paříží...

Kolem nás je čilý ruch, pohled na desítky malířů před námi, spousty turistů, hudba, ukládáme si vše do paměti a přemýšlíme, že jsme vlastně tu krásnou Paříž zdaleka nepoznali...
Potichoučku na sebe mrkáme, že se sem asi ještě budeme muset vrátit... :-) :-)

Vracíme se domů pozdě večer, ráno brzo vstáváme, protože letadlo nečeká :-(

Paříž 6. den

2011-06-16T23:28:00.000+02:00

Nejprve musím napsat, že ráno po probuzení jsem hned musela poslat smsku do Česka, protože dneska je to 30 let, co spatřilo světlo světa moje starší dítě, takže i tady

Kačenko, všechno nejlepší, mám tě moc ráda :-)

Po snídani (opět čerstvé francouzské dobroty) vyrážíme směr Kanál St. Martin.
Je to jeden z vodních kanálů v Paříži, dlouhý 4,55 km. Vede přes něj několik silničních mostů, z nichž 2 jsou otočné, shodou okolností, po našem příchodu k jedné ze silnic, probíhalo zrovna otáčení.
Super zážitek :-)

Postáli jsme si na mostku, zamávali cestujícím pod námi na lodi

a pokračovali podél vody dál...

Cestou jsme nasedli na metro, zase jsme v jedné z chodeb narazili na skupinu hudebníků...

a jeli na už známé Trocadero, kde stojí "Železná lady"

Po krátké poradě jsme se domluvili, že dneska se rozdělíme, protože my bychom furt někde chodili a já hlavně furt "něco" fotila :-) a děti už si chtěly odpočinout, takže měli v plánu plácnout s sebou na deku v parku pod Eiffelovkou, mezi desítky dalších relaxujících a my měli v plánu "rajzovat" a hlavně fotit :-)

No, ve finále nám to rozloučení stejně dlouho nevydrželo, protože jsem fotila kousek od jejich "ležení" a pak jsme stejně šli zase dál spolu :-))) Ale to předbíhám.

Dole u vodotrysků a fontán jsme se dost nasmáli, protože u jedné můj drahý nedával pozor, ona nečekaně za jeho zády začala tryskat a málem ho pokropila :-) Tak tak uskočil :-)

Děcka nahoře na ochozu se mohly uřehtat smíchy :-)

Počasí teda v tuhle chvíli zase nic moc :-(

Prošli jsme kolem starodávného kolotoče

a už jsme se k "ní" zase blížili :-)

Děcka to nějak záhadně oběhli a číhali na nás na mostě :-)

Sešli jsme dolů do přístaviště, že si dáme kafe

Posadili jsme se na jednu ze zahrádek, objednali si a protože se udělalo zase najednou krásně, tak jsme si jen tak odpočívali :-)

Koukali jsme hlavně, kterou že lodí dneska večer pojedeme na vyjížďku po Seině :-)

A já jsem samozřejmě koukala za sebe a hlavně nahoru :-)

Po kávičce jsme šli k Eiffelovce

a pak dál směrem do parku,

kde seděla, ležela, nebo se procházela spousta lidí :-)

A hlavně VŠICHNI se pořád fotili v různých pozicích :-)

No a myslím, že dost lenošení a jdeme zase poznávat Paříž :-)

A zase je před náma dlouhé chození...

Procházíme kolem Assemblee Nationale Palais-Bourbon - palác, vybudovaný v roce 1722 pro vévodkyni z Bourbonu, dceru Ludvíka XIV.

Tento palác dnes slouží jako budova poslanecké sněmovny.

Pak jsme dost dlouho hledali WC, protože jak na potvoru, furt nějaký potkáváš, ale když se ti zoufale chce, nenajdeš žádný :-(

Nachození jak blázen, jsme si sedli před Muzeem de l´Orangeerie, což je muzeum umění v Paříži, které vystavuje díla malířů z doby impresionismu a postimpresionismu.

Dovnitř jsme nešli, jednak tam bylo zase jako vždy a všude milion lidí, jednak obrazům moc nerozumíme.

Poseděli jsme, najedli se, pokoukali...

Tady musím napsat, že už asi 2 hodiny chodíme a pořád kolem nás jezdí sanitky, policie, hasiči, slyšíme jen houkání a houkání, nejprve dost vzdálené a čím víc se přibližujeme k Louvru, tak je to blíž a blíž. Napadlo nás několik vysvětlení a mezi nimi i třeba teroristický útok (to napadlo teda mě, jsem hroznej plašák) :-)

Fakt jich jezdí hodně a fakt docela rychle a fakt jsem v duchu dost vyplašná... pořád jsem čekala nějakou smsku z Česka, že to třeba bude ve zprávách a naštěstí nic... takže bůhví, o co vlastně šlo. Dodneška to nevíme a ani mi to nevadí.

A jdeme... a jdeme... a pořád jdeme :-) Ježíšikriste, mě už tááák bolí nohy :-(

Přicházíme do Louvre. Je to muzeum v Paříži, které patří k největším muzeím na světě. Dovnitř jsme opět nešli, protože už je dost pozdě, opět fronty a čeká nás ještě dost náročný večer, takže asi někdy příště...

Jedna z nedávných investic byla známá dostavba hlavního vchodu, nad kterým se tyčí skleněná pyramida, která se v Paříži vedle jiných známých staveb stala novou dominantou.

Pyramida má čtvercovou základnu, délka jedné hrany je 35 metrů a výška je 20,6 metrů.
Skládá se ze 603 kosočtvercových a 70 trojúhelníkových dílů.

Už během stavby pyramidy v 80. letech se objevila městská legenda, že pyramida je postavena ze 666 skleněných tabulek.

Po dokončení stavby správa muzea oznámila skutečný počet tabulek.

Mýtus znovu oživil v roce 2003 spisovatel Dan Brown, když tuto informaci uvedl ve svém díle Šifra mistra Leonarda.

Prosklená pyramida na hlavním nádvoří slouží jako vchod do Muzea Louvre. Byla dokončená v roce 1989 a objednal si ji francouzský prezident Mitterand.

Vycházíme z Louvru a vidíme, že se na náměstí konají nějaké bio-trhy

nebo že by snad vánoční?!? :-)

No nic, je skoro 17 hod. odpoledne a opouštíme trh i Louvre

Tihle dva nás do svýho růžovýho zázraku bohužel nevzali, asi že mezi náma byly i "cholkyyy" :-)))

... tak holt musíme zase po svých na metro a frčíme domů, trochu se zkulturnit, trochu navečeřet a hlavně se připravit na večer.

Kolem 19.30 hod. se znovu oblíkáme a vyrážíme na metro :-)

Po 20. hodině vystupujeme opět na Trocadéru a železná kráska se nám ukazuje zase v úplně jiném světle...

Jdeme na místo, kde jsme ráno pili kafe, kupujeme si lístky na loď, v ceně je možno si vybrat nějaký občerstvení, takže si vybíráme kombinaci, na kterou dostaneme cestou kafe a francouzskou palačinku s jahodovou marmeládou a nasedáme na loď.

Čeká nás 1,5 hodinová plavba po Seině, kde cestou uvidíme všechny důležité památky, doufáme že osvětlené, protože loď vyjíždí ve 21 hodin.

A vyplouváme...

Podplouváme pod nádherným mostem, nesoucím jméno ruského cara - Pont Alexandra III.

Plujeme taky kolem Musée d´Orsay

Světla bohužel rapidně ubývá, kvalita fotek, dělaných za jízdy, se snižuje :-(

A už se blížíme zpět ke konci naší cesty, kráska nádherně svítí, z vrcholku věže svítí modré, dokola se otáčející světlo, které i přes hustě osvětlenou noční Paříž dosvítí několik kilometrů daleko.

Vystupujeme z lodi, udělám si ještě pár fotek Eiffelovky z pevné země, dokonce zrovna krásně bliká...

Po 23. hodině fičíme na metro, mám totiž strach, protože poslední jede v 0.30 hod., potkáváme naše milé děti, který původně už jeli dávno domů, protože byli málo oblečení a byla jim zima.

Že by někde cestou v metru zabloudili?? :-)))

Takže opět den plný kilometrů, ale hlavně nezapomenutelných a neopakovatelných zážitků, nemůžu skoro ani usnout, ani ne tak únavou, jako že jsem totálně plná dojmů...

Už jen 2 dny a letíme domů :-(

Paříž 5. den

2011-06-15T23:53:00.000+02:00

Dneska se jdeme jen bavit, řádit, výskat, stát fronty, jezdit, lítat... prostě blbnout jak malý děti :-)
A kam? No přece do Disneylandu...

Disneyland se nachází asi 32 kilometrů východně od centra Paříže (jen asi 5 km od pařížského předměstí).

Přímo k parku jsme dojeli podzemní dráhou RER, vystoupili jsme na stanici Marne-la-Vallée Chessy/Disneyland, přímo před bránou do parku.

Vstupenky jsme si nekupovali, protože jsme měli z domu přes net zakoupený, o polovinu levnější (sice s rizikem, že třeba nebude pěkně, ale naštěstí bylo nádherně), tak jsme je jen ukázali, dostali neviditelný razítko na ruku a prošli bránou parku.

Před námi se objevil růžový zámek jak z pohádky o Popelce,

nádherný park a taky desítky lidí, malých i velkých...

Musíme se rozhodnout, do kterýho parku vlastně půjdeme, nakonec vybíráme Studia Walta Disneye.
Studia ilustrující, jak se vytvářejí hrané i animované filmy a televizní pořady, byla otevřena v březnu roku 2002.

Říkáme si, že tam přece jen budou atrakce spíš pro dospělé, než v té známější dětské části a taky se nám to záhy potvrzuje :-)

Projdeme vstupní budovou

a otevře se nám pohled na sochu a za ní v pozadí na známý kopec s nápisem Hollywood :-)

Podle mapky si jako první atrakci vybíráme "výtah hrůzy" v Hollywoodském hotelu :-)

Stoupáme si do předlouhé fronty,

přestože všechny atrakce začínají až za půl hodiny a protože jsme 4, můžeme se střídat a mezitím si fotím v okolí :-)

Nezajedem do Hollywoodu? :-))

Třeba něco stopnem? :-)

Když jsme se konečně dočkali a vstoupili do domu, říkala jsem si, jestli si to nemám raději rozmyslet...
Ale pak už to nešlo zpět :-)

Ocitli jsme se jakoby ve starém hororu, všude v místnosti přítmí, divný zvuky, pavučiny, přijel výtah, nasedli jsme na lavice, museli jsme se připoutat jako v autě, průvodce se s námi rozloučil přiškrceným, strašidelným hlasem, dveře se zavřely... a výtah se pomaloučku rozjel o patro výš... dveře se otevřely... a tam v pozadí chodby stály přízračné postavy, které na nás jakoby kývaly... zase se dveře zavřely, výtah popojel o patro výš, ukázal se zase nějaký výjev... no a pak to přišlo, výtah se šílenou rychlostí jakoby utrhl a padali jsme dolů, strašnej jekot, bylo nás tam asi 20, najednou to cuklo, zase rychlostí nahoru, otevřely se dveře a náhle jsme měli výhled na celej park... jenže to trvalo asi 3 vteřiny a znovu se dveře zavřely a padali jsme prudce dolů :-)
To se ještě jednou opakovalo, řev z otevřených dveří na celej park, no a pak už jsme zastavili a mohli vystoupit.

Ufff, teda byl to zážitek :-)

Tady vlevo jsou vidět otevřené dveře jednoho ze 3 výtahů :-)

Jdeme dál, slyšíme jekot z domu hrůzy a vidíme zaparkovaný pásovec z filmu Armageddon

Takže je rozhodnuto, tenhle film máme všichni rádi, tak jdeme do budovy, na které je nápis

Tady to bylo taky super, uvnitř jsme mohli zažít speciální filmové efekty přímo tak, jako bychom se zúčastnili natáčení filmu v raketoplánu.

Venku následuje jedna veselá fotka s panem Úžasňákem :-)

Další zastávka byla ve frontě na akční scény s auty a motorkami, tak, jak se natáčí do filmu.

Vystáli jsme opravdu dlouhou frontu, pak jsme se dostali jakoby na takový malý stadion s množstvím sedadel a před námi byla postavená improvizovaná ulice s domy a silnicí.

Protože v hledišti asi nebylo pořád dost plno, čekali jsme skoro hodinu, než mohla akční podívaná začít...

Ale stálo to zato, divoké honičky, hořící auta, proskakování výlohami obchodů, prostě naživo to, co předchází tomu, než co pak vidíme ve filmech.

Venku se velcí i malí fotí s různými pohádkovými postavičkami...

Některé návštěvníky park pěkně zmohl :-))

Další atrakce, zase dlouhá fronta, několik desítek minut čekání, ale pak už nasedáme na vláček a rozjíždíme se vstříc dobrodružství...

Míjíme starou těžkou vojenskou techniku...

... sochy z různých filmů...

... a přijíždíme ke skále, na které stojí stará cisterna.

Vlak se zastaví, chvilku koukáme, najednou se začala třást země, cisterna a vše okolo postupně vybuchuje, začíná hořet...

... a vtom se z vrchu začíná na náš vlak valit masa vody. Příšerně jsem se lekla, vypadalo to hrozně realisticky, vše jen na dosah od otevřených oken vláčku :-)

Pak jsme ještě projeli kolem staré rozbité továrny, totálně rozbitého vlaku na rozbitých rozlomených kolejích v asi 3 metrové výšce, starý auta, používaný ve filmech

a byl konec projížďky. Zase super :-)

Pak jsme se šli naobědvat, taky nějaký pití a po cestě, když jsme hledali nějakou zahrádku, kde si dáme kafe, jsme zase potkali spousty pohádkových postaviček.

Kolem 16. hodiny si už trošku unavení sedáme na kafe a chvilku odpočíváme, protože je to fakt jeden z dalších náročných dnů

Chvilka soustředění nad plánkem parku a strategie, kam se půjdeme dál bát :-))

Tak kafe vypité, frčíme zase o dům dál...

Zase ty myši :-)

Uviděli jsme další atrakci, která se z venku zdála naprosto neškodná, jízda ve skořápce pro 4 osoby po kolejích, jen tenhle kousek byl vidět zvenku, jinak se vždycky všechno odehrává uvnitř a nesmí se tam většinou fotit, nebo je tam taková tma, že to stejně nejde :-)

Vystáli jsme snad nejhorší, nejdelší a nejúnavnější frontu, která se ještě uvnitř vinula po schodech nahoru, dolů, než jsme mohli nasednout do skořápky... no a pak začala snad nejhorší jízda mýho života :-)))
Byla to v podstatě hrozivá horská dráha ve tmě, která když skončila, tak jsem málem nevylezla z vozíku ven, jak se mi třásly kolena :-)
Nicméně jsme si to asi za hodinku zopakovali ještě jednou, jak se nám to nakonec zalíbilo :-)

Další pěkný kousek, na který nás děti nalákaly pod slibem, že tady o nic nejde, byla tahle horská dráha...

... no, nebudu to dlouze rozvádět, po zastavení a dojetí na pevnou zem jsem měla pocit, ne že o nic nejde, ale že mi šlo doslova o život :-)
Po dodatečném prohlídnutí na netu jsem zjistila, že je to atrakce, oznámkovaná "stupeň hrůzy 3", tedy nejvyšší.
Ale faktem je, že se mi to zalíbilo natolik, že i tuhle atrakci jsme si dali ještě jednou :-)

Pak už jsme se jen tak procházeli po parku...

No a za chvilku zavírají, takže odjezd domů :-)

Počkejte na nás, jedeme hned za váma :-)

Můžu říct, že jsme si dnešní den užili maximálně, nasmáli jsme se, trochu se i báli (někteří teda hodně), pořádně od plic jsme si zaječeli hrůzou, prostě dokonale úžasný den s návratem do mládí :-)
Doporučuju všem :-)

Paříž 4. den

2011-06-14T23:15:00.000+02:00

Ráno jsme se probudili svěží a připravení na další zážitky :-)

Bohatě jsme posnídali, čerstvá francouzská bageta s pařížskou šunkou, zelenina a jejich teplé sladké pečivo... to byla prostě lahoda :-)

Jen jsme museli čaj vařit do misek jak v Číně, protože v bytě měli jen strašně mrňavý hrnečky na stopce :-)
Včera večer jsme koupili cestou od baziliky aspoň 2 hrnky, protože si nedovedu představit pít kafe z misky :-)

Plán na dnešní den byl, že začneme na hřbitově Père - Lachaise.

Tento hřbitov je jedním z nejslavnějších hřbitovů na světě.
Je umístěn ve dvacátém městském obvodu a je pokládán za nejnavštěvovanější na světě.

Hřbitov byl dne 26. června 1993 vyhlášen národní památkou. Nachází se zde zhruba 70 000 hrobů a roste zde asi 5300 stromů.

Na hřbitově jsou pochovány desítky významných osobností z mnoha oblastí lidské činnosti. Proto hřbitov přitahuje velkou pozornost návštěvníků a je svým způsobem turistickou atrakcí.

Také Napoleon během svého vyhnanství na Ostrově sv. Heleny vyjádřil přání být pohřben na Père - Lachaise. Napoleon je ovšem pohřben v pařížské Invalidovně.

Vezla jsem s sebou z domu v kufru svíčku, abych ji mohla zapálit na hrobě mé milované Edith Piaf.

Přijeli jsme na hřbitov, počasí nic moc, takový uplakaný, střídavě oblačno, sem tam poprchalo.
Je to takový zvláštní hřbitov, jsou tam hrobky, nalepené na sebe, jako malé domečky, samozřejmě jsou tam i klasické hroby s pomníky jako u nás.

Dlouho jsme cestou nepotkávali žádný lidi, jen tuhle kočičku...

Na hřbitově jsou taky krásný pomníky obětem leteckých neštěstí, nebo atentátů...

... je tam taky řada památníků obětem nacistických koncentračních táborů...

Konečně jsme po malém bloudění došli k cíli naší cesty, k místu, kde odpočívá sám symbol francouzského šansonu, Edith Piaf.

14. října 1963 byla Edith pochována na hřbitově Pere-Lachaise.

Přišlo čtyřicet tisíc lidí. Hrob zmizel pod záplavou květů. Velká derniéra Edith Piaf se opravdu vydařila. Přišli se s ní rozloučit všichni – ti, co měla i neměla ráda, prostí lidé, služky i vysoce postavení lidé. Každý ji miloval.

Po odchodu několika polských turistů i s průvodkyní, která jim u hrobu něco vyprávěla, jsem zapálila svíčku a všimla si, že spolu s Edith je tady pochovaná i její dcerka Marcelle,její jediné dítě, které zemřelo v pouhých dvou letech, především proto, že si její matka, tehdy ještě neznámá a velice chudá, nemohla dovolit zaplatit za dobrou zdravotní péči.

Její životní láska,ženatý boxer Marcel Cerdan, zemřel při letecké nehodě v říjnu 1949 během letu z Paříže do New Yorku, kde se s ním Édith měla setkat.Jejich milostný poměr obletěl celý svět a zaplnil titulní stránky novin.

Podzim roku 1949 se zdál tím nejlepším, jaký Edith Piaf dosud zažila. U nohou jí ležela Evropa a teď i Amerika.
Právě se připravovala na vystoupení v koncertním sále Versailles na Manhattanu.

Ještě než vystoupila na pódium, zavolala do rodné Francie: „Miláčku, prosím tě, přijeď. Přijeď teď hned, já už to bez tebe nevydržím. Jsi tak daleko a já tak opuštěná. Nemůžu čekat, než sem příští týden dorazí loď. Sedni na letadlo a přijeď, prosím, moc tě prosím...“

Marcel se ani chvíli nerozmýšlel. Své milované „dívce z lidu“, jak Edith žertem přezdíval, by splnil jakékoli přání. „Přiletím, lásko. Zítra jsem u tebe. Miluji tě. Líbám tě...“

Nadšená Edith vystoupila na pódium a ten večer jí šlo zpívání lépe než kdy jindy. Věděla, že už zítra bude se svou láskou.

Marcel ale nedorazil. Jeho letadlo se v noci 28. října zřítilo na Azorských ostrovech...

Když zemřel, začala se záměrně ničit. Už jí na ničem nezáleželo. Pomalu a dobrovolně se zabíjela, tím jsem si jistá,“ vyprávěla pro The New York Times o své přítelkyni slavná filmová diva Marlene Dietrich.

V roce 1951 se Piaf vážně zranila při automobilové dopravní nehodě spolu s Charlesem Aznavourem. Zlomila si dvě žebra a ruku a poté měla velké problémy se dostat ze závislosti na morfinu a alkoholu. Další dvě téměř smrtelné autonehody, které prodělala, situaci zhoršily. Zpěvák Jacques Pills ji třikřát vzal na léčení závislosti, ale bez valného výsledku.

Piaf se vdala za zpěváka Jacquesa Pillse v roce 1952 (za družičku jim šla Marlene Dietrichová) a rozvedla se s ním o čtyři roky později.

Byla sprostá, hysterická, vulgární a depresivní. Ano, to všechno určitě byla.
Byla ale také nesmírně laskavá a pro každého by se rozdala. Za svůj život vydělala na svou dobu neuvěřitelných 16 milionů franků, a když umírala, měla sotva pár tisíc.
Ne proto, že by si nějak extra libovala v drahých róbách, luxusních autech nebo přepychových domech. Ale co vydělala, prostě rozdala.

Peníze a hmotné statky pro Edith nikdy nic neznamenaly. Snad jen způsob jak projevit svou lásku. A to všem, kamarádům, stejně jako kolemjdoucím nebo jen náhodným hostům v restauracích, kam přišla. Platila všechno a za všechny.

Nemuseli jste ji vůbec znát a dala vám klidně briliant, který sundala z prstu. Obzvlášť štědrá bývala zejména ke svým milencům. A mnozí z nich toho jaksepatří využívali.

Dokonce i později slavný Yves Montand by bez ní byl nula. A hlavně chudá nula. Kromě toho, že mu pomohla v začátcích kariéry, koupila mu auta a malé apartmá na předměstí (ovšem ne tom chudém) Paříže.

A svému poslednímu „objevu“, o dvacet let mladšímu Théovi Satrapovi, kterého si vzala těsně před smrtí, dala zbytek svých šperků a odkázala honosný byt.

Roku 1962 si vzala Théa Sarapa, šestadvacetiletého řeckého kadeřníka, který se stal zpěvákem a hercem a je taky spolu s Edith uložen v hrobě.

Edith Piaf se za svůj život stala opakovaně obětí autonehody.

Některé prameny uvádějí, že celkem bourala osmkrát, jiné zase, že to bylo dokonce jedenáctkrát.

Všechny srážky sice přežila, ale přesto se jí staly osudnými. Při jedné z nich totiž utrpěla zlomeninu levé ruky a dvou žeber. Zranění bylo natolik bolestivé, že jí od bolestí pomáhalo morfium.

Křehká Edith se na něm bohužel brzy stala závislou. A nejhorší to bylo po smrti boxera Marcela Cerdana. Aby utišila zármutek nad ztrátou své lásky i výčitky svědomí, protože si Cerdanovu smrt kladla za vinu, píchala si morfium několikrát denně a kombinovala ho s alkoholem.

Chtěla se zničit. O její závislosti nejdříve okolí nevědělo, protože vše úzkostlivě tajila, jenže postupem času jí bylo všechno jedno, píchala si ho klidně přes šaty v taxíku, když už nemohla vydržet abstinenční příznaky.

Až teprve v roce 1952 ji její další manžel -zpěvák Jacques Phills (vlastním jménem René Ducos) - přemluvil k léčení.
V sanatoriu vydržela dvacet dní a pak se zase vrhla do práce. Jenže bez morfia byla ztracená.

Kolabovala na jevišti, bolestí nemohla ani chodit a brzy se k morfiu vrátila.
Závislosti se pokoušela zbavit ještě několikrát, ale stoprocentně se jí to bohužel nikdy nepovedlo.
S morfiem prožívala i poslední okamžiky svého života. Tentokrát ho ale brát musela. Tlumil příšerné bolesti rakoviny jater.

Procházka po zajímavém a zvláštním slavném hřbitově končí po necelých 2 hodinkách...

Pak jsme si našli nedalekou kavárničku, kde jsme se dali výborný espresso a čaj

Když jsme dopili a zaplatili, spustil se zase jako včera strašnej liják. Chvilku jsme stáli schovaní pod markýzou, ale pak jsme naznali, že bysme tam mohli stát dlouho, tak jsme proběhli k nedaleké zastávce metra a popojeli dále...

Po cestě se trošku vyčasilo a hlavně přestalo pršet. Zase jsme se ocitli na náměstí Concorde :-)

Přes náměstí a celkem rušné křižovatky

jsme přešli do parku,

z kterého je v dálce vidět Vítězný oblouk, další náš dnešní cíl.

Prošli jsme docela dlouhý park a před náma se otevřel bulvár Champs-Élysées, který je nejprestižnější ulicí v Paříži a jednou z nejznámějších ulic na světě, čemuž odpovídá i výše nájemného, které je třetí nejvyšší na světě.
Bulvár je dlouhý asi 2 km a spojuje náměstí Place de la Concorde s náměstím Place Charles de Gaulle známým hlavně díky Vítěznému oblouku. Pod ulicí vede linka 1 pařížského metra. Champs-Élysées jsou součástí osy, která probíhá od Louvru přes Tuilerijské zahrady, Place de la Concorde, Avenue des Champs-Élysées, Place Charles de Gaulle, Avenue de la Grande Armée a Avenue de Charles de Gaulle až k La Grande Arche v La Défense.

Zejména horní část bulváru je lemována kiny, kavárnami a luxusními obchody.

V dolní části bulváru se nachází areál Elysejský palác, rezidence francouzských prezidentů. Na Champs-Élysées každoročně koncem července tradičně končí největší etapový cyklistický závod světa Tour de France. Konají se zde také slavnostní vojenské přehlídky.

A ocitáme se u Vítězného oblouku...

Vítězný oblouk v Paříži, celým francouzským názvem Arc de Triomphe de l'Étoile dal postavit Napoleon Bonaparte na znak své moci a vítězství v bitvách.

Vítězný oblouk byl vybudován v letech 1806-1836 a stojí uprostřed náměstí Place Charles-de-Gaulle (dříve Place de l'Étoile) na západním konci slavného pařížského bulváru Avenue des Champs-Élysées.

Monument je přes 51 metrů vysoký a 45 metrů široký. Je to druhý největší vítězný oblouk na světě a jeden z nejznámějších monumentů Paříže. Jeho stavbu si objednal císař Napoleon Bonaparte v roce 1806 po vítězné bitvě u Slavkova.

Samotné položení základů trvalo dva roky. Uvnitř stavby je malé muzeum zaměřené na historii objektu.Každý rok u něj bývá ukončen závod Tour de France.

Když stojíme pod Vítězným obloukem, vidíme v dálce vysoké skleněné budovy,

kam se za chvilku chystáme zajet. Ono se to nezdá tak daleko, ale za minulé 3 dny už jsme měli tu čest na svých nohách poznat opravdu velké vzdálenosti v Paříži, takže se rozhodujeme dost rychle pro metro :-)

A už se ocitáme v nejmodernější čtvrti Paříže - v La Défense

La Défense je název obchodní čtvrtě, která je charakteristická supemoderními stavbami a mrakodrapy.

Název čtvrti znamená česky obrana a odvozuje se od pomníku La Défense de Paris, který zde byl vztyčen na paměť vojáků, kteří bránili Paříž během prusko-francouzské války.

Na začátku 70. let zde začaly vznikat nové mrakodrapy, mrakodrapy druhé generace.
K výročí 200 let Velké francouzské revoluce roku 1989 byla otevřena La Grande Arche - Velké okno,

které je postavené v ose Avenue des Champs-Élysées. Po výstabě Tour Montparnasse přímo v historické městské zástavbě mohou být nové mrakodrapy v Paříži stavěny pouze zde.

Ve srovnání s těmito ohromnými stavbami je člověk fakt maličkej :-)

Už zase bylo hrozivě zataženo...

Do některých budov jsme se šli i podívat, jsou tam obchody, kavárny, posezení...

... chvilka odpočinku...

Během chvilky se zase vyčasí a tak si to tady jdeme prohlédnout ještě podrobněji :-)

Ve čtvrti se nachází největší palec na světě.

Vysochal ho francouzský sochař Cesar Baldiccini v roce 1965. Socha váží 18 tun a je vysoká 12 metrů.

Úžasný pohled... strážnice na koních mezi těmito supermoderními mrakodrapy :-)

... čekání...

... setkání...

La Défense se rozkládá na ploše 160 ha a je rozdělena do 12 sektorů.
Celkem se zde nachází na 3 milióny m2 obchodních ploch a 600 000 m2 obytných ploch.

V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel.

Ve čtvrti je přes 10.000 bytů a zhruba 2600 hotelových pokojů.
Mezi zdejšími 1600 zaměstnavateli je zastoupeno 14 z 20 největších francouzských firem a 13 z 50 největších koncernů světa.

Dáme si na jedné ze zahrádek kafe a jdeme k Tour Montparnasse

Při pohledu nahoru se mi doopravdy zatočí hlava :-)

Jde o největší budovu ve městě, měří 210 metrů, v 58 patrech budovy sídlí většinou kanceláře, 2 nejvyšší poschodí slouží pro veřejnost, dostupná je vyhlídková plošina a restaurace, v době naší návštěvy ovšem nedostupná, protože nahoru na plošinu se může pouze o prázdninách :-)

Nevím, jestli mám mít radost, nebo ne, protože na jedné straně jsem ráda, že nebudu na otevřeném prostoru, na druhou stranu mě mrzí, že pohledy na Paříž budou pouze přes sklo v 56. patře :-(

Ve své době se jednalo o nejvyšší budovu v Evropě. Střechu stavby lze přebudovat během několika minut tak, aby zde mohl přistát vrtulník.

Tour Montparnasse vzhledem ke svému unikátnímu postavení v centru města bývá často terčem kritiky za narušení historického rázu města.

Dva roky po otevření stavby byla například městskými úřady stavba dalších podobně vysokých budov v centru města zastavena.

Takže zakupujeme lístky, nastoupíme do výtahu a během 36 vteřin jsme nahoře, 56 pater vysoko nad zemí :-))

Fotky nic moc, jednak přes sklo, jednak na některých oknech byly filtry...

Na stěnách jsou fotky z doby stavby Eiffelovky...

... na zemi mají krásnej koberec a na něm jednu krásku :-)

... a další kráska :-)

Pohled na hřbitov Montparnasse...
Je druhým největším pohřebištěm uvnitř Paříže a je zároveň jednou z největších zelených ploch ve městě.
Nachází se zde zhruba 35.000 hrobů a roste zde asi 1200 stromů.

Ty pohledy z oken jsou fakt dech beroucí...

... ale i uvnitř jsou zajímavé věci k vidění :-)

Tak a pomalu se loučíme...

Z pevné země dole poslední pohled nahoru...

A jedeme dál...

Šup do metra, po dlouhatánských jezdících pásech...

... dojedeme až k vlaku, nastupujeme směr Pigalle...

Pigalle je čtvrť v Paříži, která je známá především svým nočním životem :-)

Už v roce 1889 zde byl otevřen světově proslulý kabaret Moulin Rouge

Ulice je po obou stranách lemována převážně různými sex-shopy a zábavními podniky.

Po cestě domů jsme si koupili k večeři čerstvé pečivo, zeleninu a vynikající francouzské sýry

A opět jako včera, koupelna, večeře, povídání o prožitém dnu a odpadnutí do postele :-)

Nevím, jestli byl některej den, co jsme zatím prožili, nějak míň náročnější, spíš myslím, že čím dál horší :-)))

Ale zítra... to bude jízda!!! :-)